Musím odjet do Žďáru

Ze Ždáru nad Sázavou jsem naposledy odjížděl v pátek dopoledne 24. listopadu 1989. Z vlakového nádraží, na které jsem pár hodin předtím přijel po noční cestě. Nádraží, které bylo dřív jen smutné, bylo polepené plakáty s výzvami, které ještě před týdnem tady člověk vyslovoval jen šeptem. Byl jsem tam už jen pár hodin, sbalil jsem si věci, pro které jsem se vrátil: spacák, pár knížek. Vracel jsem se do Prahy polepenou zemí, kde průvodčí měli trikoloru a snad ani nechtěli lístek.

Na podzim 1989 jsem byl ve Žďáru asi měsíc a půl zaměstnaný u n. p. Geodezie Praha jako figurant, což bylo tehdy vysněné místo pro lidi jako já, tedy pro lidi, kteří nevěděli, co mají dělat a kam se vrtnout – a potřebovali razítko v občance a nějaký malý příjem.

Měl jsem čerstvě po škole, ale protože jsem chtěl co nejvíc oddálit nástup na vojnu (hrozily mi dva roky, protože mě vyhodili z katedry, ale to už je dnes složité vysvětlovat), odložil jsem si státnice na jaro 1990, a ten půlrok jsem chtěl tedy prožít v nějakém „disidentském“ zaměstnání, kde budu mít dost času si číst a věnovat se protistátní činnosti, i když jsem pořád moc nevěděl jaké, kromě chození na demonstrace, každodenního poslechu Svobodné Evropy a vyhlížení, kdy to konečně praskne. Místo, kde jsem to vyhlížel, byl tedy Žďár nad Sázavou. Po devětadvaceti letech jsem se na něj přijel podívat.

Co jsem si vlastně ze Žďáru pamatoval? Skoro nic, vlastně mě tehdy ani to město nezajímalo, do toho člověk musí dorůst. Možná jsem něco tušil o Santiniho chrámu na Zelené hoře a věděl, že to má být tady, ale podívat jsem se nešel. Zůstával jsem ve městě, a ano, teď jsem si vybavoval sklon toho velkého náměstí, uprostřed nějž stál i tehdy statný morový sloup, pod ním renesanční radnice, ale byla tak hezky opravená jako teď? To nejspíš těžko. Všiml jsme si toho secesního hotelu Vališ, na jehož atice je Havlíček se lvem, který trhá pouta? Nepamatuju se, ale asi by se mi to zdálo směšné. Matnou vzpomínku jsme měl na kostel sv. Prokopa s bílou věží a cibulovitou bání, kolem něj ochoz s křížovou cestou. Byla tam tehdy? Nevím. Když jsem pak hledal Sázavu, byl to takový větší potok srovnaný do betonového koryta. Párkrát jsem tady byl večer v kině, bylo velké a moderní a byl jsem tam skoro sám na sovětském perestrojkovém filmu Malá Věra o tom, jak je strašné žít v Sovětském svazu. Hospody jsem obešel asi všechny. Dal jsem si tam rituálně pivo a šel. To byl pro mě Žďár.

Netušil jsem samozřejmě, že to jsou poslední týdny komunismu v téhle zemi. Z těch ve mně zbyly hlavně pocity něčeho podzimně smutného, města složeného z paneláků a typizovaných krabic, v něčem mi připomínajícího města ve východním Německu, která jsem měl docela proježděná, jenže jimi prošla fronta, která je zválcovala, takže se ta uniformita dala pochopit. Tady se vyřádili „muži na radnici“, kteří nedlouho předtím, než jsem tam jako figurant pobýval, sundali skoro celou jednu frontu domů na náměstí, které sice asi nebyly žádný zázrak architektury, ale dnes by svou hodnotu měly, ovšem, pokud by ji uchránily před jinou morovou ranou, a to je to brutální zateplování, které z domů dělá pestrobarevné škatule.

Byl už podzim, brzy se stmívalo a naše práce spočívala v tom, že jsme ještě za tmy vstali, snědli rohlík, vypili čaj, naložili zeměměřičský vercajk a vyjeli kousek za město směrem na Polnou, kde jsme vyměřovali silnici. Já jsem nosil tyč zvanou nivelační, vždy asi po padesáti metrech ji postavil a chvíli držel a pak šel dál. Bylo nás pět, velel nám inženýr, takový čtyřicetiletý dobrák, měl mladou asistentku, geodetku, moc toho nenamluvil, se mnou ještě dvě máničky venkovského typu, se kterými jsme se střídal, buď se drželo, nebo zapisovalo. Oba se k mému údivu jmenovali Robert. Já byl pro ně sice běloručka a intelektuál, ke kterému měli zprvu přirozenou nedůvěru, ale myslím, že jsem ji rychle odboural po dvou sezeních u piva v hostinci, ve kterém jsme bydleli a do kterého jsme se vraceli vždy až za tmy, do níž bylo ponořeno to náměstí a celý Žďár, a metaforicky i celá země. A protože se měřilo vždycky jen tři dny v týdnu, zato od světla do tmy, rychle jsme zase odjížděli, já se vracel co nejdřív do Prahy, kde jsem měl ty protistátní věci, domovnický holobyt a také roční dítě, svou dceru. A ta měla otce naprosto bez perspektiv, figuranta za 800 korun měsíčně někde ve Žďáru. Naštěstí o tom nic nevěděla.

 

Ten hotel nebo spíš hostinec, kde jsme tehdy přespávali, se jmenoval jako dnes U Labutě a přespal jsem tam teď po těch devětadvaceti letech znovu. Je to normální maloměstský hotel na náměstí, po rekonstrukci a zateplení se zničenou fasádou, která byla původně hezká a secesní: fotografie toho hotelu ze začátku století je v recepci jako důkaz. Tehdy to byla především hospoda s pár hostinskými pokoji: my jsme ovšem obývali takovou pustou mansardu s několika drátěnými postelemi se slaměnými provlhlými matracemi. Topilo se kamny a ráno byla zima jak v morně nebo jak v psírně, jak se to vezme. Pamatuju si, že jedna z těch mániček měla nad postelí kresby, ve kterých by jen trochu zkušené oko poznalo výtvory posunuté psychiky, na jedné byla kristovská tvář vlasatce a velký nápis DG 307, takže jsem se chtěl dát do řeči o českém undergroundu, jenže ten můj kolega se na mě nechápavě podíval a řekl, že to není skupina, ale jeho diagnóza: přechodné situační psychické poruchy. Ta druhá mánička byla zase zajímavá totálním bojkotem čehokoli, co mělo něco společného s úřady. Tvrdila, a dalo se jí věřit, že nemá doklady, zásadně nečte noviny, nedívá se na televizi. Ten člověk měl dítě, ale odmítal jít kvůli němu na radnici, říkal, že žije se svou holkou a tím dítětem v domě bez elektřiny, vodu mají z pumpy, jedí hlavně, co si vypěstují, do práce šel jen na zimu, a to ještě do takové, jako byla tady v tom Ždáru, tedy žádné píchačky, žádný pracovní kolektiv, žádné soutěže, jen pár lidí, jdou krajinou, jeden tomu rozumí, píše si čísla a večer něco kreslí do map, ostatním je to jedno, jdou tou krajinou, nosí tyče, jsou svobodní a všechno jim může být ukradené.

 

Pro mě to skončilo 17. listopadu, kdy jsem byl v Praze a na pochodu z Albertova, ale to je jiná historie. Pak jsem celý týden prožil na domovské fakultě, kde jsem už ale vlastně neměl být. Dnes to vyprávím (pokud to někoho zajímá) jako vtip, ale do stávkového výboru jsem nemohl vstoupit, a tudíž studentským vůdcem jsem se nestal, protože jsem musel večer „odjet do Žďáru“. Správně jsem patřil do Žďáru. Každý den toho vzbouřeného týdne jsem se chystal, že tam musím odjet. V pondělí, v úterý, ve středu, ve čtvrtek jsem se každý večer po demonstraci vypravoval do Žďáru. Známým, kterým jsem včera říkal, že jedu do Žďáru, jsem druhý den musel vysvětlovat, proč jsem zase neodjel do Žďáru, čemuž se ale nedivili. Nakonec jsem v pátek ráno o půl čtvrté do Žďáru odjel. S přestupem v Kolíně a Havlíčkově Brodě jsem tam o půl deváté byl. Šel jsem tím probuzeným městem, bylo čerstvě nasněženo, i tady byly plakáty, některé malované, některé už dovezené z Prahy. Došel jsem do hotelu s pocitem dosti trapným, vlastně jsem byl absentér. Počítal jsem s tím, že mě vyrazí, ale revoluce chce své oběti. Přišel jsem do naší mansardy, byl tam jeden z Robertů, taky se balil. Uviděl mě a řekl: „Á, student, no jo, musel zůstat v Praze… Ale my jsme tady ve Žďaru taky založili Občanský fórum, Robert, ty vole, snad bude kandidát nebo co. Mohs bejt taky. Jo, a ta práce už je hotová, už jsme to dodělali, takže je to v klidu, inženýr říkal, že se u něj máš stavit v Praze pro vejplatu. No, škoda žes tady nebyl… Mohs tady něco říct na demonstraci, takhle nikdo nevěděl co.“

Já bych ale asi taky nevěděl co. Takže Žďár nemá čeho litovat. Obešlo se to beze mě. Ale možná proto jsem tam dvacet devět let nebyl. Čisté svědomí úplně nemám, Žďáre.