Návrat skutečné politiky

Einheitsbrei znamená německy něco jako mišmaš, směska bez výrazných prvků. Je to pejorativní pojem a hojně jej používají kritici zprava, kteří poukazují na to, jak moc se dříve konzervativní CDU posunula do středu spektra pod dlouhou vládou Angely Merkelové. A naopak jak moc se z dříve občas i radikální německé sociální demokracie stala „CDU light“, se vstřícným vztahem vůči velkokapitálu a moderním liberálním kauzám, jako je stejnopohlavní manželství.

Tenhle proces byl možná nevyhnutelný, a nejen v Německu, ve světle toho, co Francis Fukuyama pojmenoval „Konec dějin“: po pádu komunismu nabylo až příliš mnoho lidí na Západě pocit, že triumf liberalismu a demokracie je definitivní a konečný. Že od této chvíle se budou řešit jenom technikálie a drobné symbolické záležitosti: zda bude nějaká daň 39 %, nebo 44 % a kolik bude činit základní odčitatelná položka. Mezi pravicovou a levicovou politikou vymizely zásadní rozdíly.

Tradiční konzervativci a tradiční sociální demokracie se dříve nesnášeli jako voda a oheň. Jejich mladší generace byly ale ochotny k technokratickému vládnutí ve velkých koalicích, které se stávaly čím dál běžnějším úkazem. A nejen manželé se začínají v dlouhém soužití podobat; politické strany taky. Co je dnes přesně na ČSSD levicového a na ODS pravicového? Respektive kdo? A kam patří ANO? Nikam; bezvýrazný střed.

Před dvaceti lety, na konci bouřlivých devadesátek, snila britská New Labour o tom, že v nejbližších letech si poradí i s posledním problémem světa, v němž jinak historie skončila: že srovná a uhladí hospodářský cyklus, který stále ještě tvrdohlavě produkoval problémy a propady. To byla fatální iluze a ekonomická krize roku 2008 se ukázala být nejhorší od začátku 30. let. V některých zemích světa, hlavně na jižním křídle EU, jsou její dozvuky stále zřetelně cítit. Škrtání v rozpočtech, které ji provázelo, poprvé vedlo k intenzivnější poptávce po autentičtější levici. Výsledkem byly všechny ty různé Syrizy a Podemosy. O jejich receptech na řešení krizí si můžeme myslet, co chceme (a já si o nich nemyslím nic dobrého, hodnotil bych je hůře než nulou), ale aspoň to byla nějaká odchylka od bezvýrazného středu, ve kterém se mezitím setkaly tradiční evropské strany.

Nyní se nám politika vrací ve své syrové podobě, polarizované, emocionální, nenávistné, vášnivé a možná i násilné. Tradiční „černí a rudí“ jsou ovšem v tomto souboji pouhou kulisou obklopující ring. Bojovnost z nich dávno vyprchala a už se nevrátí. Roli soupeřících kohoutů, zasazujících si nemilosrdné rány, převzali dnes „zelení a hnědí“: ekologicko-globální hnutí na straně jedné a národní identitáři na straně druhé. To jsou dva nové konce politického spektra, neschopné se dohodnout naprosto na ničem a mající problém zasednout spolu u jednoho diskusního stolu. Jejich programem vůči těm druhým je potlačení a eliminace, ne kompromis. „FCK NZS“, jak říkají nálepky Antify; a protistrana reaguje stejně tvrdě.

Zlomových linií, přes které nevedou žádné mosty, je několik: islám, národní identita, azylová a migrační politika, gender a otázka (superdrahé) podpory alternativních zdrojů energie. Kvůli těmto tématům se rozhádaly rodiny, školní třídy a radnice, kvůli nim se sociální sítě staly tak toxickými, že kdyby se měřila produkce adrenalinu u klávesnic, jistě bychom dosáhli globálního rekordu. Kvůli nim se vyhazuje z práce a ze školy, donáší zaměstnavateli, vyřazují knihy z knihoven a knihkupectví, vyhrožuje, pobíhá po ulicích a občas bohužel i vraždí. Ze všech těch výše jmenovaných témat pouze gender nevedl k momentům násilného chaosu v ulicích, jeho fanoušci se omezují na verbální agresivitu a občasné obnažování v místech, kde se to nečeká; všechna ostatní témata už ale za sebou mají mrtvé, zraněné a plameny šlehající ze zapálených budov. Či, podívám-li se na aktuální zpravodajství, zapálených školních autobusů.

Zatím, ale opravdu jenom zatím, ta situace nikde nepřerostla do občanské války podobné španělské katastrofě z let 1936–1939, ale mohlo by se to stát. Základem takových konfliktů bývá strach, vedoucí ke krutosti; a strachu máme dnes mnohem více než před deseti či dvaceti lety. Někdo se bojí zvedajících hladin oceánů, které vymažou pobřežní města a vyženou z domovů miliardu lidí. Někdo se bojí toho, že se ve vlastní zemi stane menšinou a jeho děti budou šikanovány za to, že nemluví arabsky a neklanějí se Alláhovi. To jsou všechno existenciální obavy a nepovažuji za nijak jisté, že je současné demokratické systémy dokážou vstřebat.

Historie neskončila, jenom si dala dočasného „šlofíka“ a teď je zpátky. Takto vypadala politika po valnou většinu existence moderní společnosti. Naši předkové z první republiky by se notně divili, kdyby dnes viděli poslance komunistické strany poklidně rozmlouvat na opulentním banketu s americkým manažerem nadnárodní korporace a připíjet si na zdraví; tehdy by si šli po krku. Prožíváme návrat skutečné politiky, jenom ty protilehlé póly se nám přestěhovaly jinam, než kde byly dřív. Časy, kdy nás před volbami nejvíce vzrušovalo 30 Kč poplatku u lékaře, jsou pro nejbližších pár generací pryč.