Hra o trůny: těžký život autorů televizních seriálů

Komentář

Hra o trůny: těžký život autorů televizních seriálůKOMENTÁŘ 1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Pořád se píše o tom, jak je západní společnost rozdělená, takže je jistě pěkné, když ji něco aspoň nakrátko spojí. Třeba když se miliony lidí po celém světě v rozpětí dvou dnů dívají v televizi na totéž a pak o tom zaujatě diskutují. Něco podobného se stalo zrovna teď, když divácké masy sledovaly epizodu Dlouhá noc z poslední série mimořádně populárního seriálu Hra o trůny.

A nebyla to jen tak obyčejná epizoda – celou ji tvořila jedna bitevní sekvence, jedna z nejdelších v dějinách audiovize, možná ta vůbec nejdelší. Ale to je jedno, umění není závod o zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Taky to byla epizoda v rámci osmi sezon seriálu klíčová, rozhodující boj mezi lidmi a armádou mrtvých vedenou Nočním králem byl anoncovaný už od prvních pokračování Hry o trůny. Hned po vysílání začali uživatelé sociálních sítí o viděném živě debatovat, názory se ustálily na škále od poetického veledíla prodchnutého silou mýtu k nepřehlednému zmatku odehrávajícímu se ve tmě, v němž se plus minus všichni chovali jako idioti. Relativně málo fanoušků zaujalo postoj někde mezi, většina hodnocení byla tak či onak krajní. Mám blíž k těm skeptickým divákům. Na dlouhé noci je ale zajímavé to, že ta epizoda vlastně nemohla dobře dopadnout, před autory a realizačním týmem totiž stál úkol vlastně nesplnitelný. Nebo spíš několik úkolů, jejichž splnění se navzájem vylučovalo.

Hra o trůny je oblíbené a místy (především v prvních sériích) skutečně silné dílo. Fantasy seriál podle slavných knih George R. R. Martina, odehrávající se ve světě, který není zrovna pohádkový, v mnohém se podobá středověké Evropě s jejími mocenskými boji a krvavými válkami. Během let vysílání se stalo, že seriál „dohnal“ ještě nedokončenou literární předlohu. Poslední série si už scenáristé museli vymýšlet sami, Martin se s nimi podělil jenom o své základní koncepční záměry. Ta změna se v seriálu dost zásadním a místy až absurdním způsobem projevila. Ten rozlehlý svět Hry o trůny, v němž dostat se z bodu A do bodu B postavám trvalo měsíce a roky, což diváky mohlo často iritovat, zároveň to ale bylo stylotvorné, se najednou smrskl. Postavy ztratily plasticitu a často jednaly jak loutky vedené zájmy náležitého rozvinutí zápletky, často také velice pitomě. Je jistým způsobem vděčné si kvůli tomu z autorů utahovat, je ale otázka, jestli měli nějakou jinou možnost. Před sebou jasně definovaný cíl, pointu. A k dispozici jen omezený počet pokračování, v nichž je možné postavy a jejich příběh do toho cíle dokopat. To se pak začne kácet les a létají při tom třísky, někdy taky skutečně mohutné klády.

Značnou zátěž představují právě ty masy fanoušků – velice oddaných a přitom velmi vlastnických, svět seriálu mají za svůj a z toho plyne i přesvědčení, že by v něm mělo být všechno podle nich, a zároveň protikladné očekávání, že by dílem měli být často ohromováni a překvapeni. To je pak těžké. A při přípravě a natáčení epizod jako Dlouhá noc nejtěžší, ba fakticky nemožné, to pak nezbývá než nějaká „maskirovka“. Scenáristé D. B. Beioff a D. B. Weiss a režisér Miguel Sapochnik věděli, že se od nich čeká cosi mimořádného, překvapivého, zároveň se ale mohli pohybovat jenom v úzce vymezeném koridoru. Jednak daném tím, co všechno se už během let vysílání seriálu stalo – epizoda je jenom část širšího příběhu –, a také tím, co přijde v závěrečných třech dílech. Všechny postavy, které v nich budou hrát nějakou úlohu, proto musejí být zachovány. I výsledek toho střetu na obrazovce byl předem jasný a větší části publika také zřejmý – lidé vyhrají. Zároveň ale diváci čekali, že uvidí nevídané a nečekané. Byla tu totiž ta protistrana – bojující mrtví, černá síla, triumfující smrt. Hra o trůny je přitom seriál dříve pověstný svou bezohledností vůči figurám, při více příležitostech nečekaně a až šokujícím způsobem odpravil postavy důležité, nebo dokonce ty, jež publikum mohlo považovat za hlavní. Jenomže to si teď autoři dovolit nemohli. Nakonec tedy postupovali způsobem docela logickým. Vytvořit chaos a zahalit ho tmou. Nebude tak třeba tolik zřetelné, že jednání postav nedává moc smysl, a navíc to může působit jako odvážný koncept. Namísto prózy přichází poezie. Jenomže právě nějaká ta poetická, mytická síla Dlouhé noci chyběla ze všeho nejvíc (snad s výjimkou prvních deseti minut z osmdesáti), na nesmysly a nesoudržnost story by si jen málokdo stěžoval, kdyby byla epizoda takovými silami prodchnutá. Namísto toho byla jejich přítomnost usilovně anoncována, třeba řečmi o tom, že bojovat s mrtvými je jak bojovat se smrtí samou – obrazy toho boje ale odpovídající váhu skutečně neměly. Místo toho se dost často zoufale dolovaly emoce – třeba v opakovaných scénách, v nichž různé postavy vypadaly, že se ocitly v naprosto beznadějné situaci, aby se z ní pak nějak zázračně nebo třeba i mimo obraz dostaly. A velká část publika nakonec tu autorskou interpretaci přijala, nechala se přesvědčit, že něco mimořádného skutečně vidí. Třeba i v zájmu zachování sebeúcty. Když už se člověk několik let na něco dívá a třeba tím i žije, chce se mu věřit, že to všechno mělo smysl, nechce se před koncem vzdát. To radši přijme pohádku o tom, že na obrazovce viděl tmu, která skrývala zázrak.   

Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

×

Podobné články