Co když Británie je ta normální?

Pátek 29. března měl být „dnem nezávislosti“ Spojeného království, dnem odchodu z EU, místo toho britský parlament potřetí odmítl rozvodovou dohodu s Unií. Británie v ní zůstává minimálně do 12. dubna. Další vývoj si nikdo neodvažuje předpovídat. Ve hře jsou nové parlamentní volby, tvrdý brexit bez dohody, druhé referendum, dlouhý odklad a jistě i další možnosti, na které zrovna nyní nikdo nepomyslel. Kontinentální Evropa se baví naprostým rozvratem britské politiky, je to dáváno jako příklad nebezpečí populismu, politikaření a plebiscitů. Co když je to ale naopak? Co když je to Británie, kde politika funguje, jak má? Mnoho klíčových kroků vedoucích k dnešním problémům se dá interpretovat přesně opačně, než je výklad převládající v mainstreamu.

Rozhodnutí Davida Camerona vypsat referendum o setrvání v EU se často vysvětluje jako součást vnitrostranických konzervativních půtek, kdy Cameron chtěl jednou provždy umlčet euroskeptické křídlo strany, což se ale katastrofálně nepovedlo. Nebo se to dá také vykládat tak, že Cameron reagoval na dlouhodobé britské znechucení Unií a rozhodl se otázku předložit voličům. Vítězství brexitu ukazuje, že po vystoupení panovala velká poptávka. Údajná manipulace skrze Rusy a populisty je příliš jednoduché vysvětlení, proč k brexitu došlo. Proti vypisování referend můžeme mít sto a jednu výhrad, ale zásadní otázky typu vystoupení z EU jsou přesně tím, o čem by měla rozhodovat celá země.

Výtka, že se lídři brexitu zřekli odpovědnosti, také neobstojí. Boris Johnson i Michael Gove (dvě nejvýraznější tváře brexitové kampaně) usilovali o premiérské křeslo poté, co Cameron odstoupil. V následném souboji se však navzájem zlikvidovali, navíc Theresa Mayová, která sice hlasovala pro setrvání v Unii, ale příliš se neprojevovala v kampani a prohlásila, že hodlá respektovat výsledky referenda, působila jako možná sjednotitelka. Johnson i Gove následně sloužili v její vládě, stejně jako celá řada dalších brexitářů. Třetí nejznámější představitel brexitu, Nigel Farage, nikdy neměl šanci stát se premiérem, jelikož není členem konzervativců. Se svým aktivismem však rozhodně neskončil a setrvale bojuje za svou vizi brexitu.

Hlavním heslem brexitové kampaně bylo „Vezměte si zpět kontrolu“ (Take Back Control). Upozorňovalo mimo jiné i na to, že velká část parlamentní agendy spočívala v překlápění evropských směrnic do britského práva. Nyní nastává po dlouhé době znovu situace, kdy parlament bude mít plnou suverenitu. S větším rozhodováním v demokraciích přichází i větší chaos, ne nutně je to na škodu. Zapojení širokých vrstev do politické procesu je něco, co bychom měli oslavovat. Pokud to srovnáme s evropskými volbami, které nikoho nezajímají, bouřlivá Británie z toho vychází mnohem lépe.

K britské politické polarizaci musíme připočíst i to, že od devadesátých let britské politice chybělo velké téma, mezi programy strany byly spíše kosmetické rozdíly. Pokud srovnáme dnešní dění v Británii s obdobím sedmdesátých a osmdesátých let, tak se pořád nic neděje. Tehdy labouristé běžně provokovali zpěvem socialistických písní ve sněmovně, poslanci se několikrát málem porvali, neustálé protesty vedly několikrát k zavedení třídenního pracovního týdne, jednou k vypsání předčasných voleb, následkem politických stávek byla britská města zavalena odpadky či nevycházely noviny. Vzrůstající chaos je jen znakem návratu velkých témat do politiky. Britové tyto otázky dokážou ventilovat v parlamentu. Pokud jsou tyto tendence potlačovány, mohou nenadále vybuchnout mnohem prudčeji a nebezpečněji, jak ukazují protesty Žlutých vest ve Francii.

Není také pravda, že Britové nevědí, co vlastně chtějí. Mayová dorazila do Bruselu s kompromisem, který měl šanci ve sněmovně projít. Jedná se o dohodu Mayové s možností opustit slavnou irskou pojistku. EU to zamítla. Irská pojistka je často prezentována jako jediný způsob, jak uchránit nebohé Irsko před nebezpečím volného obchodu se světem (invaze chlorovaných kuřat z USA skrze Británii) a zároveň uchovat mír v Severním Irsku. Jenže trvání EU na možnostech buď irské pojistky, nebo pevné hranice je pro mír mnohem více destabilizující. Irská pojistka naštve militantní loajalisty, kteří odmítají jakékoliv rozmělnění vztahů se zbytkem Spojeného království. Pevná hranice zase pobouří irské nacionalisty, pro které je to neúprosná připomínka rozdělení ostrova.

Znovu to byla Británie, která přišla s návrhy, jak problém vyřešit. Jedná se například o technologie, které dokážou snímat povolení kamionů k transportu zboží za jízdy, tyto brány se již testují na kanadsko-americké hranici. Navíc EU již jednu nechráněnou hranici s nečlenským státem má. Na švédsko-norské hranici kontroly v podstatě neexistují. Alternativní řešení tedy jsou možná, přesto Unie trvá na irské pojistce nebo pevné hranici a tím ohrožuje křehký severoirský mír. Následky možného obnovení sektářských bojů by neslo především Spojené království.

Britskou situaci dále komplikuje skutečnost, že vyjednavači jsou zvolení politici, kteří se musí zodpovídat parlamentu a svým voličům. Manévrovat mezi nejrůznějšími zájmovými skupinami, které vám píší neustále dopisy či vás navštěvují v kanceláři, není jednoduché. Odpovědnost evropských představitelů je mnohem menší a méně bezprostřední. I když v případě Donalda Tuska či Jeana-Clauda Junckera se dá argumentovat, že byli zvolení nepřímo, u jednoho čelného představitele to neplatí.

Martin Selmayr je hlavou evropské státní správy. Je také jedním z nejmocnějších lidí v Evropské komisi a podle některých architekt tvrdého evropského postoje ve vyjednáváních. Evropští úředníci by měli plnit rozkazy svých zvolených nadřízených a veřejně se nevyjadřovat k politickému dění. Přesto si Selmayr neodpustí popichování Britů. V pátek tweetoval: „12. duben je nový 29. březen.“ Podtext je jasný. „Jste neschopní a i toto datum lze posunout. Uvidíme, zda vůbec odejdete.“ Není to nejlepší vizitka pro demokratičnost a zdravý rozum Evropské unie.