Výpisky Václava Klause: V Chicagu jsem zažil první střet s nehezkým pocitem nebezpečí

Druhá polovina roku 1989 – výpisky č. 17
(rok 1989)

Svůj předchozí text jsem končil citáty ze studie Tomáše Ježka, které jsem si zapsal 21. července 1989. Pak nastal určitý předěl, protože jsem hned potom odjel – po dlouhých dvaceti letech – do USA. Ne, že bych tam své názory na svět nějak změnil, to už mi v mých 48 letech nešlo, ale v něčem jsem tam určitý impuls asi dostal. Najednou jsem po dlouhé době nebyl uzavřen doma.

Strávil jsem tam tři týdny. Byl jsem na dvou seminářích, které organizoval Liberty Fund – v Charlotte v Severní Karolíně (kde jsem byl šokován srpnovým vedrem a neúnosnou vlhkostí) a v Bostonu, kde jsem si prvně prohlédl Harvard. Byl jsem také na pozvání Světové banky ve Washingtonu, kde jsem měl vystoupení v jejím Economic Department. Měl jsem tam i dlouhou a velmi zajímavou diskusi s viceprezidentem Světové banky Stanley Fischerem, se kterým jsem se v následujících letech opakovaně (už zcela v jiné funkci) setkával, ale blízcí jsme si nikdy nebyli. (Můj vztah s podobně vysoko postavenou osobou Mezinárodního měnového fondu Jacobem Frenkelem byl úplně jiný.)

Pak jsem byl prvně na University of Chicago – na pozvání Jacka Goulda, děkana Graduate School of Business (kde tehdy vyučovali Friedman, Stigler, Becker a další slavní ekonomové). Mé tehdejší zápisky mi připomněly, že jsem byl i v univerzitní Rockefeller‘s Memorial Church, která je pseudogotickou dominantou univerzitního kampusu, netuše, že v ní budu po 17 letech, v roce 2006, jako jediný neamerický řečník pronášet (vedle slavných Američanů) smuteční projev na bohoslužbě věnované úmrtí Miltona Friedmana.

Za tyto tři týdny jsem se setkal s mnoha známými, pro mne do té doby pouze z literatury známými ekonomy – Lucas, D. G. Johnson, Aliber, Pejovich, S. Fischer, Heyne, Tollison a řadou dalších. Udělal jsem několik rozhlasových i novinových interview. Člověk, který přicházel v těchto okamžicích blížícího se konce komunismu z komunistického Československa, byl osobou zajímavou.

Není důvod dnes všechno detailně popisovat. Překvapilo mne např. sdělení, že USA měly nejvíce zaměstnanců ve zpracovatelském průmyslu v roce 1957, ale bylo to jen 27 % všech zaměstnanců – neboli jak říkal B. Gray: „USA nikdy nebyly an industrial economy“. Charles Gati varoval, že v zemích komunistického světa „mohou právě prováděné reformy ohrozit křehkou stabilitu ekonomiky“. Můj polský přítel Jan Winiecki říkal ve svém projevu, že „klasický privatizační proces je příliš pomalý, je třeba rozprodávat nikoli firmy, ale akcie“. Andrei Brzeski uznával, že v předtuše velkých změn „jsou sovětologové zmateni a navíc ke zmatku ještě sami přispívají“. Atd., atd. Shodou okolností jsem letěl zpátky přes oceán v den 21. výročí srpnové okupace, tedy dne 21. srpna 1989.

Amerika byla jiná, než jakou jsem ji viděl v roce 1969. Budovy viditelně vyrostly, dominanty Chicaga roku 1969 Marina City a Prudential Building vypadají dnes „jako trpaslíci“ (jsem si tehdy poznamenal). Už jsem ale viděl i nárůst multikulturalismu – v Chicagu jsem byl přítomen „manifestaci jakési islámské sekty a o ulici dále demonstraci u příležitosti oslav indického dne nezávislosti“. V Chicagu jsem večer zažil svůj první střet s nehezkým pocitem nebezpečí – „stačí přejít jednu ulici a vyšli jste z bezpečné do nebezpečné oblasti města. Prostě se lidé bojí někam chodit“.

Poznamenal jsem si i to, že Charlotte, Washington i Chicago jsou „hodně černošská města“. Ale v pseudogotickém univerzitním klubu, kde jsem bydlel, byli stejně jako před sto lety „bílí návštěvníci a černí číšníci“. Tenkrát tam ale ještě zněl všudypřítomný jazz, to už teď bohužel není. Při letu zpátky mne v novinách zaujal článek „The Prisoners of Work“, tvrdící, že – tehdy – Američané pracují více než kdekoli jinde na světě. Dnes už to tak určitě není. Příští cestu do USA – v únoru 1990, po půl roce – jsem už absolvoval jako politik a byl jsem přijat i v Bílém domě. Během půl roku nastala radikální změna mého života.

G. Temkin v časopise Communist Economies (č. 1, 1989) si správně všimnul, že se „Kornai – příliš se zabývající syndromem měkkého rozpočtového omezení – zapomněl zabývat tématem tvorby cen“, tedy trhem. Zpětně si říkám, že asi právě proto Kornai zcela „vymizel“, když začala ve střední a východní Evropě radikální likvidace komunismu. Pionýry reformního hnutí označuje Temkin za „naivní reformátory“. Ve stejném časopise (č. 2, 1989) cituje B. Semenov velmi trefně Tocquevilla, že před dvěma sty lety „Francouzi chtěli reformy dříve, než chtěli svobodu“, přesně totéž bylo cílem (nevysloveným) mnoha „pionýrů“ reformního hnutí.

Larsen a Wattleworth v září 1989 ve Finance and Development říkali přesvědčivě, že „trh práce musí být deregulován dříve než trh zboží a oba tyto trhy dříve než finanční trhy“ a že „běžný účet platební bilance musí být deregulován dříve než kapitálový účet“. To jsme si dobře uvědomovali, přesto nám v polovině 90. let někteří „nadávali“ za údajný bankovní socialismus. Co se týče rychlosti reforem, věděl jsem i to, že „rychlé reformy zabraňují, aby se protireformní síly účinně zorganizovali“. (Proto se leckomu dodnes nelíbí rychlost našich reforem v 90. letech.)

Spolu s Dušanem Třískou (jeho text z listopadu 1989) jsme chtěli zabránit „koalici centrálních plánovačů a podnikových manažerů, neboť přechod k ekonomické samostatnosti (a samofinancování) je přesně to, po čem každý opravdový monopolista sní“.

A pak přišel 17. listopad. Druhý den jsme s Dušanem Třískou a Ondřejem Hejmou stáli na Václavském náměstí. Ale to už je jiná historie.