Tunel do penzí. Sněmovna rozvrátí státní důchodový systém

Smíšené pocity musí vzbudit člověk, který si před vstupem do řeky přivazuje na krk balvan a chlubí se tím, jak je odvážný. Nemusí to být nutně někdo blízký nebo sympatický, přesto nemůže být nikomu příjemná představa, že tento dobrodruh nebo podivín bude co nevidět bojovat ve vlnách o život. Takový pocit vzbuzují aktivity současné vlády a sněmovny, které během srpna a září rozhodnou o historickém zvýšení penzí.

Superlativy opravdu nechybějí. „Příští rok navrhujeme navýšení důchodů celkem o 918 korun meziročně, to je vlastně největší meziroční navýšení v historii země,“ uvedl nedávno Andrej Babiš. Průměrným důchodem nad třináct tisíc se hodlá odměnit těm, kdo ho svými hlasy vyzdvihli do funkce premiéra. Jako velkorysý vládce nezapomíná ani na ty, kteří si už sami k lepšímu životu pomoci nemohou. Penze se tak opravdu nikdy nezvyšovaly. Nominálně dosud nejvýš vyrostly v krizovém roce 2008 v průměru o 889 korun. Ještě nápadnější je primát Babišova kroku ve srovnání reálných důchodů. Podle slibu se napřesrok zvýší o 5,5 procenta, přitom dosud to bylo nejvíc v roce 2005, kdy poskočily o 4,6 procenta.  Jde o hodně peněz, daňoví poplatníci přispějí částkou 32,2 miliardy korun. Je to stejné, jako kdyby se každý Čech včetně příslovečných kojenců rozhodl, že od příštího roku přidá penzistům 250 korun měsíčně. Těžko si ovšem stěžovat na premiéra, kterého sami Češi vybrali ve volbách.      

Otázka zní, jak to ten Babiš dokázal. Pro příznivce jsou penze jasným dokladem, jak Češi udělali dobře, když zvolili schopného manažera. Dokonce kritici musí ocenit, jak šikovně využil důchodovou agendu k marketingu, připomínají však, že za tento večírek zaplatí kromě současných poplatníků také příští generace. Po rekordním navýšení penzí po roce 2019 jim zůstanou těžko zvládnutelné závazky, tedy onen výše zmíněný kámen na krku.

Odpovědnost, utopie a marketing

Příběh hazardu, který se odvíjí na horizontu tuzemských penzí, má nárok na místo v učebnicích o důchodových systémech. Babiš není v tomto příběhu divotvůrce, úspěšně však sklízí ovoce ze stromů zasazených v minulých letech. Na začátku stál přelomový okamžik zdejšího penzijního systému, tzv. malá reforma vlády Petra Nečase z roku 2011. Experti na ministerstvu práce a sociálních věcí v čele s Jiřím Králem tehdy reagovali na krizový šok, při kterém se schodek důchodového účtu propadl k padesáti miliardám. Využili situace také k tomu, aby se vypořádali se stárnutím populace. Už se bere jako samozřejmost, že senioři starší 65 let a v tuzemských podmínkách odkázaní na státní důchod tvořili před deseti lety sedminu populace, dnes pětinu, za dalších deset let to bude čtvrtina a do roku 2050 se předpokládá, že nad 65 let bude každému třetímu Čechovi. Nečasovi lidé proto naplánovali rychlé zvyšování věku pro odchod do penze, zpřísnili podmínky pro výplatu důchodů a především zákonem omezili politikům možnosti starým lidem přilepšovat. Díky malé reformě se loni dostal důchodový účet do rovnováhy a v příštím roce by dosáhl vysokého přebytku, který by se dal využít, až za deset let dosáhne důchodového věku silná generace „Husákových dětí“. To by ovšem nesměli v roce 2014 převzít vládu sociální demokraté.

Největším zásahem vlády Bohuslava Sobotky do penzijního systému nebylo zrušení druhého pilíře, který občanům umožňoval převést část sociálních odvodů do soukromých penzijních fondů. Důležitější byly kroky, které penzijní komise Sobotkovy vlády označila v analýze z roku 2017 za „stabilizaci“ státního důchodového pilíře. Přesnější by bylo slovo „rozvrat“ a fakticky šlo o revizi malé reformy. Sociální demokraté se vydali za svou utopií spravedlivé společnosti, ve které se důchody nechápou jako pojišťovací systém, ale jako možnost k přerozdělování. Nejdříve se změnil valorizační vzorec. Dosud se důchody každý rok zvyšovaly o inflaci a třetinu růstu reálné mzdy, při výpočtu pro rok 2017 se už počítalo s polovinou růstu reálných mezd. Následovalo zrušení regulace pro období, kdy údaje o mzdách a inflaci umožňují jen malou valorizaci. Od letoška už mají ministři možnost zvýšit důchody o 2,7 procenta v jakémkoli roce. Zároveň nechal Sobotka sněmovnu odhlasovat, že zvyšování věku pro odchod do penze skončí v roce 2030 na hranici 65 let. „Je nesmyslné posouvat hranici do věku, kdy již lidé nebudou schopni pracovat,“ argumentoval tehdejší šéf poslanců ČSSD Roman Sklenák. Už nevysvětlil, z jakých zdrojů pokryje náklady.

Tažení za utopií nakonec sociálním demokratům u voličů nepomohlo, dlouho totiž nebylo vidět na vyplacených důchodech. Až do loňska stagnovaly, pouze v roce 2015 reálně vyrostly o dvě procenta. Nespokojenost důchodců vynesla do čela státu Babiše, shodou okolností v roce, kdy už mzdy začaly nahoru táhnout i důchody. Novému premiérovi stačilo sklízet plody Sobotkovy práce, například průměrnou penzi na příští rok mu platné předpisy umožňují zvýšit o 598 korun, reálně o tři procenta. Ani největší valorizace za deset let však Babišovi nestačí. V únoru přišel s novým zákonem, který zpočátku označil jako „reformu“. Obsahuje zvýšení penze o tisíc korun pro každého nad 85 let a zvýšení základní sazby důchodu o procento průměrné mzdy. Tím se průměrný důchod zvýší v příštím roce o dalších 320 korun a překročí dosavadní rekord.

Nový premiér využil možnosti, které mu nabízeli předchůdci, přesto není úplně jasné, proč musel udělat ještě další krok. Přebral tím odpovědnost za veškeré revize malé reformy a pro pomíjivý marketingový efekt se pouští do neobvyklého dobrodružství. Z odstupu to vypadá, že Sobotka navrtal hráz zadržující příval nekontrolovaných důchodových výdajů a teď se stejně jako pod tlakem vody hráz začíná protrhávat na dalších místech. Třeba si Babiš vzpomněl na politiku předlistopadových vlád, které si popularitu kupovaly zvyšováním penzí do té doby, než se státní finance zhroutily.  

V začarovaném kruhu

V příštích letech budou penze fungovat podle pravidla Za hodně peněz málo muziky. Jinými slovy, důchodci si zase tolik nepomohou. Analýza ministerstva financí slibuje, že se penze udrží nad 40 procenty průměrné hrubé mzdy a v roce 2040 se přiblíží dokonce 42 procentům. Oproti vyhlídkám na 38 procent průměrné mzdy, které dávala Husákovým dětem Nečasova malá reforma, se to opravdu zlepší. Po Sobotkových a Babišových změnách budou penzisté v letech 2030 až 2050 brát v přepočtu na dnešní cenovou úroveň o 885 až 1327 korun víc. Komu je dnes přes čtyřicet, ten může poděkovat, přesto není desetiprocentní přídavek změnou kvality.

S díky současné vládní reprezentaci mohou šetřit ženy, které dnes překročily padesátku. Vláda nezrušila nejbrutálnější opatření malé reformy, podle kterého se jejich důchodový věk od letoška bude každým rokem zvyšovat o šest měsíců. Konkrétně matka dvou dětí narozená v lednu 1956 získala nárok na důchod v září 2017. Pokud se ovšem narodila v lednu 1958, půjde do důchodu až v září 2020. Ani genderoví experti na ministerstvu práce a sociálních věcí v tom neodhalili diskriminaci oproti mužům, kterým se ročně důchodový věk zvyšuje jen o dva měsíce.

Budoucí důchody podle Babišova modelu mohou frustrovat třicátníky a příslušníky ještě pozdějších generací, protože jim nezaručuje ani zmíněných 38 procent, které mohl slíbit Nečas. Zdánlivě odtažitá úvaha o tom, jaké budou důchody po roce 2050 nebo 2060, proto ukazuje Achillovu patu současných rozdávacích orgií. Proč by měl mladý Čech odvádět vysoké pojistné na penze svých otců a dědů, když s jeho důchodem se v systému nepočítá? Odvody tzv. sociálního pojistného už nic nezaručují, proč tedy na nich neušetřit polovinu nebo ještě víc? Stačí přejít ze zaměstnaneckého poměru do pozice živnostníka a počkat, jak to stát za čtyřicet let přerozdělí.   

Přes všechny pochybnosti o efektu Sobotkových a Babišových kroků je jedna věc jistá. Důchodové změny budou tak nákladné, že se státní systém přiblíží finančnímu kolapsu. Opět to ukazují data ministerstva financí a ministerstva práce. Malá reforma z roku 2011 snížila roční schodek důchodového účtu očekávaný kolem roku 2050 v dnešních cenách z dvou set na padesát miliard, Sobotkovy a Babišovy změny tento efekt vygumovaly. Už po roce 2040 se proto na důchodovém účtu začnou hromadit dluhy v řádu bilionů. Vyrovnat takový deficit mohou jedině dosud nevídané daňové změny, například zvýšení daně z přidané hodnoty za veškeré zboží i služby o pět procent. Tak ostatně zní odkaz Sobotkovy vlády: „Financování důchodového systému je třeba zajistit prostřednictvím dalších daňových příjmů,“ stojí v závěrečném dokumentu důchodové komise.

Rekordní zvýšení důchodů a další vládní zásahy ovšem otevírají další rizika, o kterých se zdejší politici mohli poučit, a nepoučili v nedávné historii. Do krize v roce 2008 vstoupil důchodový systém s přebytkem, v jediném roce se však o deset miliard propadl výběr pojistného a vinou povinných valorizací vyrostly o třicet miliard náklady. Nezaměstnanost zároveň vyhnala přes 100 tisíc starších pracovníků do předčasného důchodu a náklady tím vyrostly o dalších 15 miliard. Výpadek penzijního systému se stal hlavní položkou astronomického deficitu státního rozpočtu a důvodem pro tehdejší zvýšení DPH.      

Zabránit důchodovému dobrodružství ještě může sněmovna. Senát jí vrátil zákon, který za účelem rekordního zvýšení důchodů navrhla počátkem roku první Babišova vláda. Senátoři v čele s ODS proti vyšší valorizaci nic nenamítají, nevadí jim ani příplatek tisíc korun penzistům, kterým je přes pětaosmdesát. Žádají ovšem, aby měli nárok i mladší, pokud berou penzi alespoň 25 let. Poslanci teď mohou na mimořádné schůzi v srpnu nebo počátkem září odmítnout zákon, jaký sami schválili v červnu, i jeho červencové rozšíření od Senátu. Jde však jen o teoretickou možnost. Vypadá to, jako by se do sněmovny vrátilo dávkové šílenství z roku 2005, kdy pravicová opozice prosadila ještě vyšší zvýšení podpory rodinám, než tehdy prosazovali vládní sociální demokraté.