Dobře, Maďaři

Před měsícem se mezi střední Evropou a Bruselem poněkud zasypaly příkopy. K těsné většině, jež do čela Evropské komise zvolila Ursulu von der Leyenovou, totiž pomohli europoslanci za maďarský Fidesz a polský PiS (a ovšem české ANO; ti se ale v Bruselu nikdy ideově nevzpouzeli). Vzápětí se začalo spekulovat, že po čtyřech letech hádek a žalob u Evropského soudního dvora byl mezi Visegrádem a Evropskou komisí uzavřen mír. Je jisté, že hlasy od Orbána a Kaczyńského byly za něco, na prvním místě asi za vysoké dotace v příštím rozpočtu EU (2021–27). Třeba komise i stáhne své žaloby. 

Ale to, že bude uzavřen politický mír, naštěstí neznamená, že by se teď Visegrád zařadil i kulturně-civilizačně a srovnal noty se společenským vývojem západní Evropy. Lahůdkový příklad poskytla před pár dny maďarská ministryně spravedlnosti Judita Vargová, když oznámila, že si posvítí na cenzuru sociálních sítí. Vargová píše, že ustaví pracovní skupinu k „prozkoumání právních možností, jak zajistit transparentnost služeb poskytovaných sociálními médii, a to jak na evropské, tak národní úrovni“. Nedostatečnou transparentností se myslí cenzura příspěvků od Facebooku, Twitteru a dalších soctech gigantů, jejichž postižení uživatelé mají zacházení jako Josef J. Nevidí vysvětlení stížnosti, nespatří stěžovatele ani vykonavatele. Cenzura na sociálních sítích je přitom mnohem rozsáhlejší, než kdyby se mazaly jen příspěvky opravdu protizákonné, štvavé, rasistické, xenofobní nebo šířené z falešných účtů.

Vargová kráčí podobným směrem, jakým už u nás zpočátku roku vystřelil tehdy politik ODS Václav Klaus. Na rozdíl od mezitím nezařazeného českého poslance má však Maďarka k dispozici úřední aparát a peníze. Třetí a aspoň teoreticky nejsilnější zájemce o cestu tímto směrem je Donald Trump. Bílý dům aktuálně přemýšlí o exekutivním nařízení prezidenta, jímž by Federální komisi pro komunikaci (FCC) zmocnil proti cenzuře na sociálních sítích zasahovat.

V české diskusi letos na jaře bylo asi nejsmutnější, jak i část demokratické pravice roboticky vznášela námitku, že úřady přeci nesmějí soukromé firmě, soukromému médiu nařizovat, co může publikovat a co nesmí odstranit. Tady je klíčové si uvědomit, že Facebook a spol. měly možnost zvolit buď polohu normálního média, kdy by taková námitka skutečně platila, jen by ale zase potom ony musely platit redakcím, jejichž obsah přebírají. To se Marku Zuckerbergovi a kolegům nechtělo. Volili druhou možnost: vystupují jako tvůrci společenské (sociální) komunikace. Ambiciózním, avšak nikoliv fantaskním cílem Facebooku v zásadě je, aby měl každý člověk na planetě u něj účet. Lidstvo bude dokonale propojeno. 

Kdo se tváří, že je v první řadě společenská platforma, a že tedy poskytuje elementární veřejnou službu, neměl by se pak divit, když jsou na něj kladeny nároky a když se od něj očekává ideologická a politická nestrannost. Pokusy znemožnit soctech gigantům cenzurovat příspěvky, které se přitom normálně vejdou do zákona, přicházejí všechny z konzervativní části politické scény. Od těchto politiků je to pud sebezáchovy, pro nás všechny platí, že na tomto tématu se může spolurozhodovat budoucnost Západu. 

Dvě klíčové země západní Evropy – Francie a Německo – už přijaly nebo právě přijímají zákony, které naopak Facebook a spol. pod pohrůžkou drastických pokut nutí do 24 hodin rozhodnout, zda smaže nahlášený obsah. Třicet roků od roku 1989 se tak nečekaně otevírá otázka, na jaké straně bývalé železné opony je dnes svoboda projevu zaopatřena lépe.