1 Zemřel Richard Pipes

Richard Pipes, muž, který si rozuměl s Reaganem, když byla řeč o Sovětech

Americký nebo západní historik a analytik Sovětského svazu měl v době studené války (do roku 1990) v podstatě dvě možnosti. Jednak se mohl přidat k naprosto převažující části akademiků a mít z toho patřičné výhody, studijní pobyty v Moskvě, respekt převážně levicových studentů i kolegů. Ideologicky tento postoj znamenal chápat Sovětský svaz jako víceméně „normální“ politický systém, jenž sice nevykazuje běžné standardy západních společností, ale obyvatelstvo svůj režim víceméně přijímá, ba podporuje. Zájem demokratického světa i SSSR je tedy plus minus totožný, rozdíly lze odstraňovat pochopením druhého, neprovokováním a „uvolňováním napětí“, jehož projevem jsou nekonečně se vlekoucí rozhovory o odzbrojení. Výsledkem této politiky „détente“ (uvolňování) byl masivní nárůst komunistického impéria a jeho vojenské síly především v sedmdesátých letech minulého století.

Americký historik a sovětolog Richard Pipes, který ve čtvrtek zemřel v požehnaném věku 95 let, si zvolil druhou cestu. Není důvod mu nevěřit, když říká, že méně výnosnou. Byla to však cesta mnohem dobrodružnější – a asi i zábavnější. Nakonec vedla až do úzkého kruhu nejbližších spolupracovníků prezidenta Ronalda Reagana, který pravdu o Sovětském svazu pochopil mnohem lépe než stovky akademiků. Velký podíl na tom měl právě Richard Pipes.

Tento náš skororodák z polské strany Těšína se narodil roku 1923 v asimilované židovské rodině v Polsku, otec byl majitel malé továrny na čokoládu, milující matka pečovala o děti. Ve vzpomínkách, které vyšly v roce 2005 i česky, popisuje dramatický osud, do kterého při vší tragičnosti vstupovaly šťastné náhody. Po napadení Polska nacisty v září 1939 se rodině dík protekci podařilo takřka zázrakem odjet do Spojených států. Nadaný Pipes začal studovat na vysoké škole, zajímalo ho umění, hudba, dějiny. Vypukla válka, Amerika do ní vstoupila jako spojenec Sovětského svazu a armáda potřebovala důstojníky, kteří mluví rusky. Mladý Pipes, jehož rodnou řečí byla němčina, ale samozřejmě uměl též polsky, se hlásí. Po válce pokračuje ve svých „ruských studiích“ na akademické půdě, projde různými jejími stupni, přednáší dějiny Ruska před revolucí i po ní, píše knihy (dvě základní vyšly také česky: Dějiny ruské revoluce a Rusko za starého režimu), stane se profesorem na Harvardu: „Výhody řádného profesorského místa na velké univerzitě nejsou obecně známé. Jsou fantastické,“ napsal o tom ve vzpomínkách. Rusko si nezamiluje sentimentálně, jak se to často stává, ale kriticky, jako téma obdivu (kultura) i odporu (společenský systém). A v Americe, jejíž společenský režim naopak vysoce oceňuje (méně si váží její kultury), vede spokojený rodinný život, zasvěcený zajímavé práci a svobodnému bádání. Co více si může vzdělanec přát?

Musela to být ovšem i zkušenost (byť nepřímá) s nacismem, jež Pipesovi dovolila dívat se na sovětský režim nikoli očima chladného posuzovatele „objektivních faktů“, ale vzít v úvahu právě „pocity“ obětí. Jako americký demokrat konzervativního typu a středoevropský věřící Žid si byl jist, že komunistický režim se ve své podstatě příčí lidské přirozenosti. Popírá lidskou touhu po transcendenci stejně jako potřebu osobního vlastnictví a iniciativy. Je udržitelný pouze za cenu vnitřního násilí a vnější expanze.
Proto zdůrazňoval, že není možné pohlížet na moskevské vládce jako na politiky normálního typu, které je možné udržet politikou vzájemného jaderného zastrašování. Pipes se nebál tvrdit, že Sověti počítají s jadernou válkou, chtějí ji vyhrát a jsou připraveni zaútočit jako první. Američanům nezbývá nic jiného než jim v tom zabránit. Třeba i v případě, že první zaútočí oni...

V memoárech Pipes podrobně líčí okolnosti, za jakých se harvardský profesor mohl stát jedním z poradců prezidenta Reagana a jak se podílel na změně americké politiky vůči SSSR směrem k tvrdému kurzu. Výborné jsou kapitoly, v nichž Pipes mluví o své zkušenosti z nejvyšší americké politiky, jako by v ní skutečně mohly rozhodovat věci tak „nepraktické“ jako mravní přesvědčení. Jinak si lze stěží vysvětlit, že jeho teoretické ideje se tak přesně setkaly s nijak intelektuálně komplikovaným, ale morálně hluboce zakořeněným naturelem Ronalda Reagana. Pipes, jenž jinak velmi šetří chválou na adresu kohokoli vyjma sebe, respektuje bez výhrad pozoruhodnou integritu toho zvláštního muže, pro kterého měli intelektuálové většinou jen úsměšky. Nebyl pro ně dostatečně vybroušený, dost sofistikovaný a příliš často mluvil o Bohu, svobodě a důstojnosti.

Pipesovy životní zkušenosti jsou polemikou právě s tím druhem vzdělanectví, jež ignoruje morální rozměr poznání. Židovský hoch z malého města ve střední Evropě musí s rodiči utéct do Spojených států, které mu umožní žít a přemýšlet si po svém. On pak této příležitosti jako zralý muž využije, a svými myšlenkami dokonce přispěje k pádu systému, jenž lidi jako on zabíjí nebo vyhání. Byl to více americký, nebo evropský příběh?
 

Z nového čísla V čem jsou čeští Piráti extremisté. Pirátská strana soupeří o postavení vyzývatele ANO

Echo týdne: Demokrat z Muslimského bratrstva ● Komentář: Horste, neměl jsi s paní chodit na led ● Fokus: Sebevědomí mileniálové, jak dlouho ještě? ● Svět: Africké století

Prezident, média a neziskovky zneužili vraždu Slovenský expremiér Robert Fico nejen o západní levici
Slovo design dnes nikoho neohromí SPECIÁL: Architektura & Design

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.