Klausova polemika se Švejnarem: Veďme debatu o inflaci zodpovědně

POLEMIKA: S obdivem sleduji, kolik je v naší zemi najednou expertů na téma inflace. Když jsem s tímto tématem v šedesátých letech začínal, byl jsem prakticky jediný, kdo o inflaci rozsáhleji psal. Ve své disertaci jsem měl kapitoly č. 3 „Inflace poptávková“ a č. 4. „Nabídková (neboli nákladová) inflace“. Část debaty se sice trochu posunula, ale podstata argumentace zůstává naprosto stejná.

Ekonomové se dělí na friedmanovce, kteří vědí, že je inflace vždy a všude měnovým fenoménem (ať jsou konkrétní inflační impulsy jakékoli) a na ty, kteří roli peněz podceňují a kteří si všímají jednotlivých „zádrhelů“ na nabídkové straně – špatné počasí a z toho plynoucí neúroda, dílčí výpadky nabídky na jednotlivých trzích (ropný šok), příliš tuhá zima a zamrznutí lodních cest, válka, která přeruší výrobu či mezinárodní obchod (viz chybějící čipy), rozsáhlé stávky a nepřiměřené mzdové požadavky odborů, což bylo velké téma mých 60. let, kartelové dohody dominantních výrobců, atd. To je přesně to, co neekonomové a jednotlivé subjekty na mikroúrovni – spotřebitelé, investoři, šéfové firem a jejich tiskoví mluvčí – dobře vidí. K tomu nemusí studovat ekonomii.

Tato druhá, vysoce heterogenní skupina nemá svého Miltona Friedmana. Těžko hledám v ekonomické obci ve světě nějakou zastřešující osobnost stejné úrovně. Žádný nápad nemám. Když však čtu v Týdeníku Echo č. 20/2022 článek Jana Švejnara „Recese, inflace a nezaměstnanost“, mohl by to být on. Ale nemá k tomu potřebnou reputaci.

Když jsem teď přepisoval název tohoto jeho článku, uvědomil jsem si, že už samotný název prozrazuje vše. My řešíme problém inflace, která má u nás nejvyšší polistopadovou hodnotu (když za standardní inflaci nepovažujeme liberalizací cen v lednu 1991 způsobený návrat cen do patřičných rovin po téměř půl století komunistických hrátek s cenami), zatímco on začíná slovem recese. Téměř neuvěřitelné.

Ve Švejnarově článku chybí slovo peníze, chybí tam ekonomický pojem excess demand, přebytečná poptávka, není tam zmíněno, že ceny rostou, když je moc peněz a málo zboží. Autor ve svém článku (stejně jako ve svém rozhovoru ve stejném časopise 21. dubna 2022) odmítá zvyšování úrokových sazeb. Výslovně říká, že je „agresivní zvyšování úrokových sazeb jedním z pravděpodobných vysvětlení rychlého růstu jádrové inflace“ (str. 38), což snad nemůže myslet vážně. Kdyby říkal, že je zvyšování úrokových sazeb, ač se zvyšují pouze nominální nikoli reálné úrokové sazby (reálné úrokové sazby jsou u nás pořád záporné) možným vysvětlením – zatím neexistující – recese, mohli bychom o tom snad alespoň uvažovat. O vztahu k inflaci nikoli.

V New Yorku žijící ekonom nás opakovaně uráží. „Ve vyspělých ekonomikách existuje podstatná ekonomická gramotnost“ (str. 37), přemýšlím, jakým svým překladem z angličtiny došel v češtině ke slovu podstatná, ale o to tolik nejde. Urážlivé je zejména to, že v ekonomikách jako je naše „neexistuje ekonomická gramotnost“, ač jsme si mnozí – na rozdíl od něho svého Friedmana a standardní ekonomii – dobře přečetli. Horší je, že říká, že nejsme schopni pochopit „signály centrální banky“ a důsledkem toho je to, že je „zvyšování úrokových sazeb centrální bankou spíše signál firmám a obyvatelstvu, že se blíží vlna inflace“ (tamtéž). K tomu se dá říci jedině „no comment“.

Absence makroekonomického uvažování je varovná. Ekonomové, i zastánci konceptu „nákladové inflace“, vědí, že žádná nákladová inflace bez nadbytečné agregátní poptávky nemůže nastat. Že firmy mohou zvyšovat ceny (a mzdy) jen tehdy, když je pro to na trhu prostor. Jan Švejnar mluví o informační nejistotě (která určitě existuje vždy a v dnešní turbulentní době zvláště), ale dnešní informační nejistotě připisuje i to, že „se podniky snaží zvýšit ceny víc“ (str. 38), než by tak činily bez informační nejistoty. To je uvažování velmi zvláštní.

Na str. 37 říká, že jsou u nás mzdy stále ještě jen na 30-50 % mezd v Německu a Rakousku. Ekonom, i když ne makroekonom, Švejnar by měl říci, zda porovnává na základě běžného měnového kursu nebo pomocí parity kupní síly. Že se za naše mzdy dá koupit jen 30 % toho, co v Německu, je samozřejmě nesmysl. To je propagandistický politický výrok.

Snad ještě jedno téma. Naše nejnižší míra nezaměstnanosti v Evropské unii není podle Jana Švejnara projevem napětí na trhu práce (on mluví o „přehřátém“ trhu práce), ale důsledkem toho, že „by podniky rády měly víc zaměstnanců za poměrně nízké mzdy“ (str. 38). Právě toto způsobuje extrémně nízkou míru nezaměstnanosti? Asi ano, neboť „nedostatek pracovních sil je výsledkem chování firem za účelem maximalizace zisku“ (str. 38). Pro katedrového socialistu Švejnara jsou nízké mzdy dělníků důsledkem maximalizace zisku? Asi jsme ten kapitalismus radši neměli u nás zavádět.