Linec z křehkého cukroví

Linec má tady u nás ve střední Evropě tu výhodu, že k němu člověk, tedy dítě, přilne dřív, než se dozví o jeho existenci. Moje prostějovská babička pořád něco pekla, takže každou chvíli jsem slyšel: linecké těsto, linecké cukroví, napekla jsem linecké, snad bude lineckého dost, a často taky: ne abys sežral zase všecko linecké… to říkala vlídně dědovi. Splývalo mi to s Vánocemi a dosud mi to evokuje sladkost drolící se na patře, mandlovou chuť jemného pečiva s marmeládou, nejlépe asi rybízovou.

Velmi jsem se pak divil, že linecké je od nějakého rakouského města a není to někde na Moravě, ale trochu dál, i když ne zas tak daleko, aby to starší generace nepovažovala za svůj rajon. Za našeho mládí to bylo už v jiném světě, i když je zajímavé, že ani komunisté se nesnažili potlačit rakouské názvy lepších jídel, takže bylo nejen linecké pečivo, ale i vídeňská káva a kremžská hořčice (no, to nevím, jestli je lepší jídlo), zatímco sovětská byla zmrzlina a falešné šampaňské, ale ne vejce, které zůstalo ruské. Dodávám, že gothaj byl a je z NDR. A pak si ještě jako mladý filatelista vzpomínám na známku vydanou k výročí koněspřežky České Budějovice – Linec, z čehož se dalo odvodit, že s Lincem měly Čechy (Böhmen) těsné vztahy a dost odhodlané koňské síly.

Linz se pak zase přiblížil, stal se jedním z těch docela blízkých měst, ale já ho míjel a vlastně znal z něj jen ten pohled z dálnice, když se jede dál na jih, město s velkou stuhou Dunaje, zelené vršky nad ním s baňatými kopulemi kostelů a pak ježaté věže chemické velkofabriky, Hermann Göring Werke, což se samozřejmě dneska tak nejmenuje, ale pořád to z Lince dělá hlavní město rakouského průmyslu a centrum industriálních nemocí. Zblízka je to ovšem město, kterému bych máloco vyčítal, snad jen, že zrovna tohle léto se opravoval sloup svaté Trojice na Hlavním náměstí, takže byl zahalený, a ty dva dny bylo pod mrakem a chvílemi pršelo, z čehož jsem však měl spíš radost. Nejhezčí výhled na město je z Pöstlinbergu, kopce, jenž je na levém břehu Dunaje skoro naproti centru, aspoň tak se to jeví, jenže když se pak rozhodnete, že půjdete z něj pěšky, prostě to šupem sejdete, můžete lehce uhnout a vyjít někde v Leondingu, lineckém předměstí, kde prožil své chlapectví kdo? Prozradím za chvíli, i když to asi víte.

Na ten Pöstlinberg, což je takový linecký Petřín (ale o dvě stě metrů vyšší), jezdí už od roku 1898 pohodlná tramvaj, která vás tam vytáhne za dvacet minut. Je to prý nejnakloněnější tramvaj v Evropě, takže se jí musí pořád sypat písek pod kola a vy si musíte držet věci, aby vám neutekly. Na vrcholu je bazilika Panny Marie Sedmibolestné se soškou zarmoucené matky s mrtvým Ježíšem na klíně a mečem v hrudi. První kaple tam za protireformace stála poté, co se zbožnému kapucínovi Franzi Obermayerovi zjevovala nad kopcem v oblacích Panna Marie a ukazovala, že tam chce kostel. Z estetického hlediska to je výborné umístění a výtečné výletní místo, což dokládá hostinec a hotel, který jak jsem si přečetl, byl v založen na konci 19. století v souvislosti s tou dráhou, takže je to trochu větší Nebozízek. V 80. letech 20. století zkrachoval a byl pustý a prázdný, až ho v roce 1995 koupilo město a pronajalo rodině Gallistl, která z něj udělala příjemnou, i když samozřejmě dosti drahou hospodu. Ale café melange, jak se říká v Rakousku kapučínu, se štrúdlem si tam našinec dá. Mimochodem, zdá se mi, že v Rakousku je možné najít snáze normální hospody s takovými těmi běžnými hospodskými jídly než u nás, především tedy v Praze, třeba tady v Linci vím o jedné hned vedle Hauptplatzu, jaká by v Praze v centru už dávno nebyla.

Z plošiny Pöstlinbergu je výhled na město, kdysi starý římský tábor Lentia, ze kterého se vyvinul Linz, což se rýmuje s Provinz, jak se Linec jeví z pohledu Vídně. Staré město se rozkládá u mostu, který se jmenuje heroicky Nibelungenbrücke čili most Nibelungů, což má nějakou souvislost s mytologickými pohyby germánských trpasličích kmenů v horním Podunají. A taky s mládím toho obyvatele Leondingu, který pro ty operní zkazky měl vypěstovaný smysl. Od roku 1945 do roku 1955 tam patrolovali Rusové, neboť levý břeh Dunaje spadal pod sovětskou správu, takže Linec byl rozděleným městem, a kdyby se nestal ten zázrak a Rusové nepodepsali Státní smlouvu a neodtáhli, tak mohl být Linec východní a Linec západní a přes Dunaj by se občas pokusil přeplavat nějaký zoufalec z Rakouské demokratické republiky na jih k Američanům do Rakouské spolkové republiky a bůhví, jak by to dopadlo s tím Pöstlinbergem, který by byl na Východě, takže by tam asi měli pozorovací boudu pohraničníci.

Claudio Magris v cestopise Dunaj samozřejmě věnuje Linci několik kapitol, jednu spisovateli Adalbertu Stifterovi, svému oblíbenci, nejnudnějšímu klasikovi světové literatury, jak se o něm s obdivem vyjádřil Umberto Eco, přičemž ta nuda je jen naše neschopnost poddat se harmonickému proudu pomalého vyprávění, jímž se poklidně odměřuje čas života, jehož hodnota stoupá právě s jeho neměnností. Stifter, rodák z šumavské Horní Plané, tedy další spojení s Čechy (Böhmen), prožil v domě kousek od toho mostu Nibelungů dvacet let života (1848–1868), který tady zakončil pravděpodobně při hypochondrickém záchvatu tahem břitvy přes krční tepnu: dva dny osaměle krvácel a zemřel 28. ledna, na moje budoucí narozeniny… Na místě Stifterova domu je Literární archiv, který Magris navštívil a zažil tam typicky rakouskou scénku, kdy se vědečtí pracovníci nekonečně domlouvají, zda do nekrologu jakéhosi svého kolegy použít adjektivum „nezapomenutelný“, nebo výraz „na něhož nikdy nezapomeneme“. A snášejí přitom slovníky a literaturu a argumentují klasiky a učeně se přou, ještě když Ital odchází. To by se mi taky strašně líbilo.

Na druhé straně mostu se zvedá mírné návrší, na kterém jako taková těžká bílá cihla sedí Linecký nikoli dort, nýbrž zámek, který je zblízka zajímavější než zdálky a uvnitř je úplně nejzajímavější, protože je tam nekonečné Zemské muzeum, asi největší regionální muzeum na světě: dvacátý šestý sál hornorakouského lidového umění věnovaný malovaným truhlám jsem již s hrůzným výrazem probíhal. Vedle všech těch gotických madon, barokních světců a úspěchů lidového včelařství a příhraničního svérázu mě tam silně zaujal ukřižovaný nahý Kristus z konce 15. století, jehož obnažené a jakoby dětské pohlaví nezakrýval ani naznak nějakého roucha. Jde o unikátní artefakt, nikde jinde na sever od Alp nahého Krista nemají, buď se nedochovaly, nebo zde v Horním Rakousku došli v naturalismu prostě nejdál. Soška byla sejmutelná a měla pohyblivé paže, takže se s ní dalo jakoby hrát – což jsem samozřejmě nezkoušel. Byla součástí pašijových her, v tomhle koutu světa velmi oblíbených, při nichž bylo Kristovo tělo na kříži zahalováno a odhalováno, což přispívalo k prohloubení mysteriózního zážitku a možná třeba k praktické výuce k rodičovství…

Na lineckém zámku zemřel v roce 1493 císař Fridrich III., ten padesát let vládnoucí Habsburk, jehož taktikou bylo všechny přežít, neboť věděl, že trpělivé čekání je nakonec tím nejlepším řešením. On je prý autorem slavného akrostichu A. E. I. O. U., kterým značkoval své stavby a území a který je samozřejmě i na bráně lineckého zámku. Výkladů je více, ale v podstatě platí, že to znamená Austria erit in orbe ultima – Rakousko bude vládnout celému světu. Nápis určitě znal i ten výrostek z předměstí, špatný student linecké reálky, který se v tom městě naučí spřádat vzdušné zámky, chodit do divadla a milovat operu a také nesnášet Čechy, kteří v té době pronikali ve velkém do města, shromažďovali se na Hlavním náměstí a budili rozruch. V roce 1907 výrostek odešel do Vídně, kde ve snění a nuzném životě pokračoval, pak do Mnichova, do Berlína a do bunkru v Prusích a zase zpět do Berlína. Ale jak známo, Linec mu přirostl k srdci (i on měl srdce), a když už i on věděl, že je všechno ztraceno, snil o tom, že se tam vrátí a dožije na penzi jako vlídný stařík, který bude pečovat o své umělecké sbírky. Už se nevrátil.

Další články autora Jiřího Peňáse najdete zde