Putinova válka: barbara idealismem ještě nikdo nikdy neporazil

Lidé ty zprávy hltají… Patnáct ruských vojáků na tanku se dívalo na film, jednou ranou je sejmul ukrajinský dron, Putin je v posledním stadiu rakoviny, Putin trpí těžkou psychickou poruchou, Rusové si sami sestřelili vlastní nejmodernější stíhačku SU-34, každé video opatřené podmanivým hudebním doprovodem ukazující zničený ruský tank javelinem má stovky lajků na sociálních sítích, legendární jsou videa ukrajinských rolníků, jak traktorem odtahují ukořistěný ruský tank, momentálně jsou mimořádné úspěšné záběry střel likvidujících ruské cíle americkým lehkým salvovým raketometem HIMARS, který je součástí nejnovějších dodávek západních zemí Ukrajině, aby se mohla lépe bránit silnějšímu ruskému agresorovi.

Takové zprávy stále patří u zpravodajských serverů k nejčtenějším, většina lidí chce číst zprávy, že Rusové mají velké ztráty, že prohrávají, že Putin je blázen a psychopat, kterého dělí od smrtelné postele pár kroků. Vysvětlení tohoto rozpoložení západního publika není nijak složité a je přirozeně pochopitelné. Nesmí ale unikat faktický stav ve změti kaleidoskopických zpráv.

Bezprecedentní americké a evropské sankce sice Rusku a jeho obyvatelům život zkomplikovaly, ale jeho existenci neničí, nepřinášejí také žádné lidové bouře nebo pnutí, mnohem větší znejistění přinášejí právě do Evropy, nejvíc do té střední, ve které rostou obavy, jak přežije zimu bez ruského plynu. Jak ji zvládnou domácnosti a především průmysl. V kombinaci s Green Dealem, který je v Evropě bezohledně prosazován, aniž by se počítalo se stále rozdílnou životní úrovní jednotlivých členských zemí Evropské unie, se zvyšuje cena elektrické energie. Doléhá to na mnohé vrstvy, dopady na životní úroveň, jaké tady nezažily generace, pocítí hlavně střední třída.

Když se ruský prezident Vladimir Putin setkal s lídry Turecka a Íránu, titulky českých zpravodajských serverů se nesly v duchu, že turecký premiér ponížil ruského prezidenta několika vteřinami čekání. Ikonickou se nestala fotografie, jak ruku v ruce stojí autoritářští vůdci Turecka, Ruska a Íránu. Ta přitom byla hlavním vzkazem americkému prezidentovi, který mnoho nepochodil v Saúdské Arábii; právě Saúdové, Izraelci a Američané takovou fotografii neviděli rádi.

Rusové se necítí jako Evropané, nesdílejí současné hodnoty Západu, které jsou aktuálně dost radioaktivně obohaceny právě až dekadentní bezhodnotovostí. Soustředí se na Asii, kde mocná Čína technologicky předstihla Evropu a bude schopna západní sankce Rusku vykompenzovat, bude rozvíjet aliance s nepřáteli Západu. Na Ukrajině se odehrává proxy válka se Západem, ve které má Západ své limity v podobě jaderné hrozby.

Evropa je surovinově závislá na nedemokratických režimech, a jestli nebude ropu a plyn odebírat od ruského autoritářského režimu, musí je brát od jiného stejně autoritářského a snění evropských byrokratů o Green Dealu situaci jenom ztěžuje. Nikoli náhodou bývalý eurokomisař Günther Oettinger v rozhovoru pro minulé vydání Týdeníku Echo volal po revizi politiky Green Dealu. Není to totiž Evropa, která bude diktovat podmínky, Evropa je v mocenské hře Ameriky, Číny a Ruska nejslabším článkem a zaslepena svou ideologií jen více ztrácí. Barbara idealismem ještě nikdo nikdy neporazil.