Když se v úterý na tiskové konferenci zeptal reportér Fox News prezidenta Joea Bidena, o čem mluvil po telefonu s ruským prezidentem Putinem, opáčil Biden: „O vás. Přeje vám všechno nejlepší.“ Soudě podle reakcí na sociálních sítích se to řadě kolegů novinářů (ne všem) líbilo, to byl povedený způsob, jak odpálkovat reportéra z nenáviděné stanice. Zapadá to do současné atmosféry, v níž mainstreamová média nekriticky opěvují novou administrativu způsobem, jenž nemá obdoby. Média z Babišova svěřenského fondu jsou ve srovnání s tím k premiérovi vyloženě skeptická.
V normálnějším světě by si novináři všimli, že se Biden zbavil otázky způsobem, jenž víc než fantazie ze seriálu West Wing připomínal Donalda Trumpa. Přičemž by uznali, že pokud Trump zrovna nebyl nechutný, býval docela vtipný.
Otázka sama by se jim jevila legitimní a na odpověď by byli zvědaví. Je sice pravda, že mezitím existuje oficiální „readout“, jak se zprávám o obsahu rozhovorů vysokých činitelů říká, z telefonátu Biden–Putin. Ale to nikdy není totéž jako slyšet hodnocení přímo od prezidenta. Nemluvě o tom, že readout zveřejněný ruskou diplomacií se v některých akcentech od amerického dost liší, stejně jako se liší zprávy zveřejněné oběma stranami z Bidenových telefonátů s kancléřkou Merkelovou a prezidentem Macronem. To, co jedna strana zdůrazní a druhá vynechá, může mnohé napovědět.
Jenže nežijeme v normálnější době, ale v době, jež se ve Washingtonu vedle zmíněného patolízalství vyznačuje taky mimořádným nezájmem o zahraniční politiku. Ten provázel celou volební kampaň i předcházející demokratické primárky. Tak se stalo, že Bidenův přístup a výsledky v zahraniční politice zůstaly víceméně neprozkoumány a nepronikly do obecného povědomí, mimo obecné konstatování, že je zkušený, bude mít „dospělý“ přístup a obnoví Trumpem narušené vztahy se spojenci. Kéž by to bylo tak jednoduché.
Asi nejdůležitější charakteristikou Bidena jako politika je, že nikdy neměl žádnou vlastní ideologii, ale situoval se tam, kde se momentálně nacházelo ideologické těžiště jeho strany. Takže jeho zahraniční politika byla taková jako ostatních demokratů, jen o něco víc.
Od počátku devadesátých let Biden opisoval stejnou stranickou příslušností danou dráhu jako řada jeho stranických kolegů. V roce 1991 byl proti první válce v Zálivu, operaci na odražení agrese Saddáma Husajna vůči Kuvajtu – vedl ji republikánský prezident. V devadesátých letech se z Bidena stal intervencionista – intervence v Kuvajtu se ukázala být politickou výhrou a v Bílém domě seděl demokratický prezident. Takže Biden podporoval jak intervence na Balkáně, tak rozšíření NATO. Liberální intervencionistická nálada mu vydržela až do prvních let jednadvacátého století, kdy spolu s řadou demokratických senátorů v domnění, že nehodlá udělat tutéž chybu dvakrát, podporoval invazi do Iráku. Nebyl jediný, kdo si s odstupem dějin zvolil své postoje k válkám rodiny Bushů špatně. Zatímco operace Pouštní bouře Bushe staršího si stanovila omezené cíle a v jejich rámci dopadla dobře, operace Irácká svoboda Bushe mladšího dopadla špatně. Byla to u demokratů notorická chyba. Museli se z ní zpovídat oba ministři zahraničí v éře, kdy byl Biden americkým viceprezidentem, Hillary Clintonová i John Kerry. Biden ale mezitím na ozbrojené zásahy zanevřel natolik, že v Bílém domě patřil k těm, kdo se stavěli proti výsadku, jenž v roce 2011 zabil Usámu bin Ládina. Což mu nezabránilo, aby pak ve volební kampani nepoužíval povedený slogan „General Motors žijí a bin Ládin je mrtvý“. Ale ve svých zahraničněpolitických pozicích měl Joe Biden za svou dlouhou kariéru štěstí průměrné, nebo spíš podprůměrné.
Dnes je to všechno dávná minulost překrytá vládou Donalda Trumpa, který krom jiných věcí taky nastolil antiintervencionismus jako nový zahraničněpolitický konsenzus.
Kdyby se o zahraniční politice byla vedla důkladnější debata, je jisté, že by nezůstala stranou pozornosti jedna zasutá epizoda. Poslední misí amerického diplomata Richarda Holbrooka, než v roce 2010 zemřel, byla role zvláštního zmocněnce pro Afghánistán a Pákistán v Obamově administrativě. Holbrooke po sobě zanechal rozsáhlé deníky. Zaznamenává v nich epizodu, kdy se někdy v průběhu své poslední mise setkal se senátorem Bidenem a pokoušel se ho přesvědčit o významu amerického angažmá v Afghánistánu. Jako jeden z argumentů použil i zlepšení postavení afghánských žen. Biden, intervencionista, který se spálil, byl rezolutně proti.
„Když jsem zmínil ženskou otázku, Biden vybuchl. Skoro se zvedl ze židle a prohlásil: ,Nepošlu svého kluka, aby tam riskoval život za práva žen, to prostě nemůže fungovat, od toho tu nejsou.‘ (…) Říkal, že to prostě nepůjde, říkal, že nerozumím politice, říkal, že nás čeká politický debakl, říkal, že když nezaměstnanost zůstane vysoká, tak v roce 2012 ztratíme Bílý dům, a druhá věc, která nás může stáhnout dolů, je Afghánistán, a proto se musíme odtamtud stáhnout, musíme udělat to, co ve Vietnamu. To mě šokovalo a hned jsem namítl, že si myslím, že vůči lidem, kteří nám věří, máme určité závazky. Odpověděl: ,Seru na to, tím se nemusíme trápit. Udělali jsme to ve Vietnamu a Nixonovi s Kissingerem to prošlo.‘“
Pro dnešní americké mozky zploštělé progresivistickou ideologií by to byl pořádný oříšek. Skoncovat se zbytečnou válkou je dobře, ale zase práva žen jsou důležitá a univerzální. A dva největší zloduši poválečné americké zahraniční politiky že by byli vzor hodný následování?
Jiná svědectví přitom ukazují, že Holbrookeovi neležela práva žen na srdci tolik, že je spíš použil, když se snažil hledat argumenty, kde mohl. Jako největší problém viděl zkorumpovaného afghánského prezidenta Karzaie a tvrdil, že bude potřeba s Tálibánem uzavřít nějakou dohodu. Tedy pozice, které byly v tehdejším Obamově Bílém domě nepřijatelné, ale dnes, po deseti letech, miliardách dolarů a bezpočtu mrtvých, k tomu vývoj směřuje.
Holbrooke je mytologizovaná postava. Patřil do éry, kdy byla americká diplomacie sebevědomá, věřila, že když budou USA jednat, je to pro svět lepší, než když jednat nebudou. Holbrooke byl taky živoucím příkladem toho, že lidé, kteří toho hodně dokážou, jsou taky namyšlení a a egocentričtí, a že tohle přesvědčení o vlastní důležitosti je těžké od jejich akceschopnosti oddělit. Pro propagaci svého životního výkonu, Daytonských mírových dohod, které v roce 1995 ukončily válu v Bosně, toho Holbrooke sám udělal dost. Jsou sice nedokonalé a nemilované, ale těžko si představit realistickou variantu, jak by bez nich boje v Bosně v dohledné době skončily. Bezpočet předchozích amerických i evropských diplomatických iniciativ byl daleko víc orientován na blahobyt těch iniciativ samotných – a ukončení bojů jako by vlastně bylo vedlejší.
Lze si dokonce představit, že kdyby v těch místech dnes znovu propukly boje, nezastaví je nikdo a nic. Lidé se tam budou střílet a vyhlazovat, dokud se nevyčerpají, a Evropská unie za tu dobu vystřídá bezpočet iniciativ a formátů, jež vyplodí další a další schůzky a zprávy, a nic jiného.
Jenže doba od operace Pouštní bouře po zastavení války v Bosně byla taky krátkým obdobím, kdy se akce liberálních internacionalistů, jako byl Holbrooke, ve výsledcích kryly s tím, co musela realistická zahraniční politika akceptovat. Pak se postupně postudenoválečnický triumfalismus rozlil v doktrínu humanitárních intervencí, jež vzala zasvé v iráckých píscích.
Do toho vzácného historického okna spadá i naše přijetí do NATO. To začalo v Americe tak, že v projevu prezidenta Clintona se ocitla víceméně nezávazná, vágní věta o rozšíření NATO o středoevropské země. Té se chytil tehdejší náměstek ministra zahraničí pro Evropu Richard Holbrooke a na jakémsi sezení na ministerstvu, kde zástupci různých resortů přednášeli argumenty pro a proti rozšíření NATO, si vzal slovo a prohlásil, že toto je schůze o rozšíření NATO, což je politika prezidenta Spojených států, a kdo s tím nesouhlasí, může jít. To rozšíření pak podporoval i senátor Biden. O dekádu později by nejspíš řekl „Seru na to“.
Text byl publikován také na https://theconservative.online/cz.
00:02
