Za rovnost „mluvících hlav“

České ženy se nemohou dostat ke slovu. Vyplývá to z místy emotivních debat o tzv „all male panels“, o situacích, kdy se na nějakém veřejném fóru na pódiu objeví skupina moudrých, kteří by měli debatovat o nějakém problému, a všichni to jsou muži. Poslední projevy pobouření vyvolala publikace dvou knih (Česko na křižovatce a Na hraně budoucnosti), pro něž byla vyzpovídána, případně napsala článek řada veřejně známých osobností – žena mezi nimi ale nebyla. Podobně to tak bývá v diskusních pořadech v televizi a rozhlase, problému se v posledním čísle Respektu věnovala Kateřina Šafaříková. Té nechuti se dá rozumět: pokud by člověk ze složení hostů dejme tomu pořadu Otázky Václava Moravce měl usuzovat na intelektuální kapacitu českých žen, došel by k nepěkným a taky nepravdivým závěrům.

Počítám, že mezi mediálními profesionály nejsem jediný, kdo by byl schopen jmenovat autorky, které by ho v jeho oboru strčily do kapsy. „Mluvící hlavy“ většinou patří mužům. A pánští účastníci různých veřejných debat jsou vyzýváni, aby se s ženami solidarizovali a do „all male“ panelů nechodili. Je za tím ale cítit předpoklad, že stát se „mediálním chytrákem“ je cosi žádoucího, je to meta hodná následování. O tom si dovoluji pochybovat, nakonec i ty zmíněné dobré autorky do masmédií moc nechodí, asi nechtějí, asi pro to mají dobré důvody. V profesním hledisku nakonec není to nejdůležitější reprezentovat svoje pohlaví, ale mít skutečně co říct – a přílišná mediální vytíženost tomu může být na překážku.

Pokud se někdo chce objevovat v médiích, musí se pro to rozhodnout. Lidé, kteří různé debatní panely dávají dohromady, většinou nejsou žádní diktátoři, ale štvanci snažící se sehnat aspoň někoho. Není se jim co divit, že často sáhnou po někom osvědčeném, po někom, o kom si mohou být jisti, že zvedne telefon, udělá si čas, přijde a všechno proběhne bez problémů. Takže to chce zvedat telefony, když už někdo má tu ambici veřejně promlouvat. A ten čas si udělat. To se nechce každému. Dokonce to chce vnucovat se, posílat číslo a nevyžádané články, které možná ani nebudou otištěny. Propagovat se. Osobou pro univerzální použití byl svého času... Tomio Okamura. Nedomnívám se, že by tuzemské redakce a nakladatelství byly obsazeny zavilými sexisty, jejichž ambicí by bylo umlčovat ženy. Možná někdy hrají v časovém tlaku na jistotu. Žena, která se chce prosadit mezi přední mluvící hlavy, není v jiné situaci než muž se stejnou ambicí, nemyslím, že by jí hrozila diskriminace. Každý v takové situaci prostě musí dát najevo, že o takové vystupování stojí. Kateřina Šafaříková v Respektu vypočítává různé překážky jaksi „produkčního charakteru“, které ženě mohou stát v cestě – třeba má děti a těžko hledá čas na práci navíc, mediální pořady a veřejné debaty se často konají v čase, který je pro matky nevhodný, a podobně. To všechno může být pravda. Chtělo by se mi ale věřit, že nízká účast českých žen v na setkáních „mluvících hlav“ je také projevem jejich moudrosti a schopnosti uspořádat si priority.  

Další články Ondřeje Štindla najdete zde