1 komentář

Paradoxní nechutnost výroku paní Maříkové

komentář

Jistá paní Maříková, poslankyně SPD, má být zbavena imunity a vydána policii, protože před rokem napsala na Facebook, že migranti jsou jako invazivní druhy, a tudíž by neměli být do Evropy zavlékáni – jako to platí pro (invazivní) druhy zvířat a rostlin.

Je to zajisté výrok nechutný a nevkusný, což snad není nutné zdůrazňovat. Slušný člověk ví, že takhle se o lidech nemá mluvit, ani na Facebooku, který je ovšem na tom, že tam člověk (ne každý) vylévá své ledví, založen.

Ten výrok přitom není nijak výjimečný, mnohem horších jsou plné diskuse, armádám mazacích čet navzdory. Postižitelnost výroku paní Maříkové je sporná, neboť jako poslankyně by měla mít imunitu, která byla zavedena právě kvůli možnosti říkat (skoro) cokoli. Imunita je spornou věcí u kriminálních činů nebo dotačních podvodů, ale na výroky, včetně těch nechutných, jako je třeba ten od paní Maříkové, byla kdysi vymyšlena. Jde nejspíš o akci nějakého horlivého policisty, ale zároveň docela zapadá do atmosféry naší doby, a to nejen u nás, ba silnější je spíš v západní Evropě. Tu charakterizuje atmosféra neurotického pokusu určovat, jak mluvit (či tedy spíše nemluvit) o něčem, o čem se chce nutkavě mluvit skoro každému. Tato snaha vede na jedné straně k nevídanému pokrytectví, na straně druhé ke zhrubnutí, které tu zhrublí považují za odvahu. Idea svobody vyjadřování prochází největší zkouškou možná od doby jistého Voltaira.

SPD je ovšem strana vzešlá z té části společnosti, jež nemá důvod předstírat, že má správné nebo aspoň vyvážené názory. Je to strana, či jak to nazvat, která naprosto zásadně čerpala z toho, že jí „dějinný vývoj“ nabídl skvělé téma, na němž se dalo vyjet vzhůru – nebo aspoň do těch deseti a půl procenta, jak se to Okamurovu podniku povedlo v roce 2017.

Tím tématem samozřejmě je migrace, jež je tím největším evropským dějinným faktorem naší doby, ať už si o tom myslíme, co chceme. A to i u nás, i když se říká, že se nás vlastně netýká. Jednak se nás týká, jak bude vypadat celá (zvláště ta západní, nejvyspělejší, a tedy migrací nejvíce zasažená) Evropa, a pak lze předpokládat, že přijde doba, kdy se i my staneme cílovou zemí. Koronavirus pomine, o brexitu se brzy přestane mluvit, Greta vyroste, ale migrace, tedy stálá infuze lidí z jiných částí světa, bude v nějakých formách pokračovat, i když třeba, čemuž nelze věřit, poleví (spíš ale zesílí – třeba z Afriky). Protože migrace je nejen ten proud zástupů či člunů, ale také následující život těch lidí na místě, kam přišli, kde se usadili – a kde logicky mění prostředí, ve kterém dosud žili jiní lidé, řekněme Staroevropané.

A tito lidé na to budou mít různé názory, od těch uvážlivých a opatrných až po vyhrocené a konfrontační. Na jedné straně spektra bude zaznívat, že migrace je správná a nutná a že Evropě prospěje, protože Evropa stárne a vymírá a potřebuje tu infuzi, a i kdyby nepotřebovala, stejně je to evropská povinnost, a kdo ji nesdílí, ba má k ní zdrženlivý vztah, je necita, ba xenofob a nácek – a to bez ohledu na to, zda šlo skutečně o lidi prchající před válkou, zda šlo o potřebné a ohrožené, odkud ti lidé opravdu přišli a kolik jim bylo let. Tyto hlasy byly zvláště silné v roce 2015 a v následujících letech, ba byly považovány za hlasy humanismu a skutečného evropského ducha. Nikoho (příčetného) nikdy nenapadlo, že by měly být postihovány nebo jejich hlasatelé zbavováni imunity – člověk nad nimi maximálně povytáhl obočí a řekl si, kolik jinak inteligentních lidí je ochotno vybavit se klapkami na oči a popřít základní realitu.

Zdá se, že nyní, tváří v tvář možnosti nové migrační vlny, se ozývají v menší míře, hlavně proto, že i ony cítí, že na to není pravá doba a že asi bude taktičtější na chvíli zmlknout – a raději nyní hranice opravdu (oni doufají, že načas) zavřít. Není to ale proto, že se snad z něčeho poučili a uznali, že takhle si s budoucností Evropy hrát nelze, ale proto, že by toho politicky zneužili – populisté. Ti lidé, kteří byli nyní přivedeni na řecko-turecké hranice nejen tím cynikem Erdoganem, ale i iluzemi, jež v nich vzbudili právě oni, jsou v tom až druhotní a vlastně o ně ani nejde. V tomto smyslu je nechutný výrok paní poslankyně Maříkové vlastně méně rizikový než jejich ušlechtilé řeči. Řečeno s klasikem, žijeme v paradoxní době. V něčem až nesnesitelně paradoxní.