Filmy z druhé světové tak trochu suplovaly westerny, říká historik Koura

OPERACE ANTHROPOID VE FILMU

Filmy z druhé světové tak trochu suplovaly westerny, říká historik Koura
S historikem Petrem Kourou na festivalu dokumentárních filmů s historickou tématikou Nezlomní a obětovaní, který pořádá Muzeum paměti XX. století. Foto: Jan Zatorsky
2
Domov

Veronika Bendová

Rozhovor s historikem a pedagogem Petrem Kourou o tarantinovské smyčce ve filmu Smrtihlav, o tom, že archivní prameny nemusejí být vždycky tak nudné, jak sugerují filmaři, a také o tom, jaké historické téma by rád viděl natočené.

Druhá světová válka skončila před 77 lety. Trvala „pouhých“ šest let. Přesto se zdá být nevyčerpatelným zdrojem inspirace pro filmové i literární tvůrce, kteří se do tohoto období opakovaně vracejí – na rozdíl od např. první světové války, která zdaleka takový zájem nebudí. Jak si to vysvětlujete?

Vysvětluji si to jednak tím, že období druhé světové války nabízí filmovým tvůrcům dramata, která v dnešní době těžko najdou. Myslím v našem prostoru, protože na Ukrajině se dnes bezesporu odehrávají také veliká dramata… Nemohu se zbavit dojmu, že některé tvůrce už nebaví točit komedie o mezilidských vztazích nebo sociální dramata ze současnosti. Příkladem může být režisér Bohdan Sláma, který nedávno natočil Krajinu ve stínu, film o druhé světové válce na jihočeském venkově, vrcholící nesmyslným násilím na německém civilním obyvatelstvu. Jako člověka sledujícího českou kinematografii mě překvapilo, že si toto téma vybral právě režisér věnující se do té doby takřka výhradně tématům ze současnosti. V letech 1945–1989 se u nás točily průměrně dva celovečerní filmy situované do doby nacistické okupace ročně. V 90. letech mírně tento zájem opadl, to se vytvářel asi jeden film za rok. V posledních letech je ten zájem ale opět na vzestupu, myslím, že dnes se doba okupace (byť třeba jen jako část děje) objeví už ve více než dvou filmech ročně. První světová válka je pro nás už vzdálená historie, minimálně dvě desetiletí už nežijí přímí pamětníci. No a to, co se tehdy u nás dělo, se nedá s obdobím protektorátu srovnat, myslím zejména metody nacistického represivního aparátu. Rakouskou policii by nenapadlo vyvražďovat celá etnika nebo vyhlazovat vesnice… No a nabízí se ještě jedno vysvětlení obliby druhoválečných témat – a sice že tyto filmy v období komunistické totality tak trochu suplovaly westerny. Často se zde objevuje zápas mezi dobrem a zlem, postavy statečných bojovníků, ale i zbabělců a zrádců. No a po listopadu zase některé filmy, jako Michálkův Sekal, zažité černobílé stereotypy narušují.

Doc. Petr Koura, PhD. (*1978) je historik, politolog a vysokoškolský učitel, který se věnuje nejnovějším českým dějinám. Odborně se zaměřuje na české politické a kulturní dějiny 20. století, dále pak na dějiny Protektorátu Čechy a Morava, na vzpomínkovou kulturu, na filmy s historickou tematikou a na reflexi historických událostí ve filmech. Dlouhá léta působil v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR či v ÚSTR. Jako odborný poradce se podílel na mnoha filmech. Od roku 2016 je ředitelem obecně prospěšné společnosti Collegium Bohemicum.

Historici a scénáristé se čas od času dostávají do sporu, protože filmový příběh nutně pracuje s jistým zjednodušením oproti reálné historii, která je složitá, mnohovrstevnatá a často rozporuplná. Viděl jste už nějaký film na historické téma, který jste považoval za zcela přesný?

Určitě, je jich celá řada. V Německu se třeba točí tzv. dokudramata, co možná nejvěrnější rekonstrukce historických událostí, třeba pokusu o atentát na Hitlera v červenci 1944. U nás tahle tradice není, možná je to tím, že některá dokudramata se úplně nepovedla a čeští diváci tento druh filmu příliš nevyhledávají. Film, který mám velice rád a je založený na historických pramenech, jsou třeba Poslední dny Sophie Schollové, příběh německé odbojářky ze skupiny Bílá růže, která byla popravena za roznášení protinacistických letáků. Tvůrci využívali výslechové i soudní protokoly a dokázali tak filmu vtisknout dramatičnost, aniž by si museli vymýšlet. Umělci totiž často argumentují, že historické prameny jsou příliš „nudné“ a je třeba jim dodat dramatičnost.

Pro studenty pořádáte i semináře, zaměřené právě na reflexi historie ve filmu (či audiovizi obecně). Zajímá vás primárně konfrontace reálných událostí a jejich posun ve ztvárnění, nebo spíš způsob, jakým se pozměňuje vyprávění pod vlivem měnících se režimů, politických doktrín či prostě jen aktuální módy?

Zajímá mě obojí, tedy jak proměna zobrazování určitých historických událostí, tak i „historická věrnost“. Ono to spolu docela souvisí. Když se tvůrce pustí na pole fabulace, je vždycky zajímavé pozorovat, jaká je jeho motivace či zda je v určitém narativu ovlivňován vnějšími okolnostmi, třeba požadavky momentálně panujícího režimu. Existují ale také díla, která sice vznikla na politickou objednávku, ale tvůrci se s ní vyrovnali se ctí. Třeba dnes již neprávem zapomenutý film Františka Vláčila Sirius o malém chlapci, jehož otec je nacisty zatčen pro odbojovou činnost a on nechce Němcům vydat svého milovaného psa. Vláčil za film nebyl pochválen, protože místo oslavy komunistických partyzánů vytvořil neuvěřitelně působivé drama, se kterým se dokáže divák ztotožnit, nota bene když je pejskař.

Festival dokumentárních filmů s historickou tématikou Nezlomní a obětovaní pořádá Muzeum paměti XX. století. Po projekcích jednotlivých filmů budou připraveny diskuze s českými i zahraničními historiky a dokumentaristy. Hlavním tématem letošního ročníku, který startuje v pondělí 7. listopadu, je operace Anthropoid ve filmu.

Přímo o atentátu na Reinharda Heydricha bylo natočeno kromě desítek dokumentů také několik celovečerních filmů. Už v roce 1943 vznikly hned dva americké snímky, Hitler´s Madman Douglase Sirka a snímek Fritze Langa I katové umírají; v roce 1966 čs. film Jiřího Sequense Atentát, v roce 1975 britská Operace Daybreak režiséra Lewise Gilberta, v roce 2016 americký Anthropoid Seana Ellise a naposledy v roce 2017 koprodukční Smrtihlav Cédrica Jimeneze. Jaký z nich považujete za historicky nejpřesnější a který máte osobně nejradši?

Historicky přesný bohužel není žádný z nich, v každém najdeme určité nepřesnosti. Téma útoku na Heydricha se dále objevuje ještě ve filmu Františka Čápa Muži bez křídel z roku 1946 a také v Sokolovu Otakara Vávry. Nemohu si pomoct, ale mně přijde stále nejlepší Sequensův film, i když má určitý ideologický podtón a třeba samotná scéna útoku je natočena nepřesně. Ten film má ale působivou atmosféru a byl točen v době, kdy autentická místa ještě vypadala jako za války. Některé z těch vámi jmenovaných filmů mi dokonce přišly skoro jako parodie. Ellisův Anthropoid je hezká podívaná pro lidi, kteří dosud o Heydrichovi nic neslyšeli. No a musím se přiznat, že na kolegy historiky zatracovaném Smrtihlavovi se mi zase líbila „tarantinovská smyčka“, díky které vidíme scénu atentátu třikrát, a také, že jako první film se snažil vystihnout také psychologii samotného Heydricha.

Během letošního festivalu poběží mj. film Roberta Sedláčka Kulka pro Heydricha. Scénárista Pavel Kosatík tu ukazuje rozhodnutí odstranit vysokého nacistického pohlavára jako převážně politický a pragmatický tah, motivovaný přáním Edvarda Beneše, aby Češi „něco velkého předvedli“ – něco, co by vyvrátilo představu víceméně poklidného života v protektorátu a posílilo Benešovu vyjednávací pozici po válce. Hodnotil byste to jako primárně politický čin? A jestli ano, „stály za to“ všechny následné zuřivé a brutální represe včetně Lidic a Ležáků?

V tom Sedláčkově filmu je ještě naznačeno, že Benešovou motivací mohlo být vyřešení „německé otázky“, tedy odsunu Němců z poválečného Československa. Není to tam ale nikdy otevřeně řečeno. Ano, myslím si, že Beneš vnímal atentát jako politický čin a že k němu dal souhlas, i když to nemáme doložené v pramenech. A pokud mám vyslovit můj vlastní názor, ano, myslím si, že to „za to stálo“, byť život každého člověka je cenný. Útok na Heydricha je výjimečný čin nejen českého, ale i evropského protinacistického odboje, a i když přinesl mnoha lidem utrpení, můžeme na něj být dnes hrdí. Ten útok vyvrací i stereotyp šířený zejména marxistickými revizionisty, že český národ většinově kolaboroval. Při vší úctě k parašutistům, odstranění Heydricha by se nikdy nepodařilo bez mohutné podpory domácího odboje.

Je nějaké historické téma, které byste rád viděl zfilmované?

Určitě bych rád viděl na plátně moji srdeční záležitost, tedy Josefa Balabána, Josefa Mašína a Václava Morávka. Seriál Tři králové, který o nich natočil Karel Kachyňa, mi bohužel nepřijde úplně povedený, ačkoliv si tohoto režiséra velice vážím a patří k mým oblíbeným tvůrcům, seriál Vlak dětství a naděje dokonce k mým nejoblíbenějším. No a také bych byl rád, kdyby se podařilo zfilmovat příběh Ireny Bernáškové, vydavatelky ilegálního časopisu V boj a první Češky popravené v Berlíně. Ale těch příběhů je celá řada – zasloužil by si to také třeba Vladislav Vančura nebo třeba německý spisovatel Vincy Schwarz, který byl stejně jako Vančura zastřelen za heydrichiády v Kobylisích, a to i se svojí manželkou. A také bych byl rád, kdyby se podařilo zachytit ve filmu české milovníky swingu za protektorátu. Takže témat je stále hodně.

Podrobný program festivalu naleznete zde: https://www.muzeum20stoleti.cz/program-festivalu-2022/

Foto: Festival Nezlomní a obětaví