Podle některých kritiků se Tchaj-wan soustředil na nákup drahých vojenských hraček, které dobře vypadají a taky mu dávají ve Washingtonu páky prostřednictvím lobbistů zbrojařských firem, píše Martin Weiss. (Ilustrační snímek)
Foto: Military News Agency
1
Při izraelských úderech v bojové zóně na severu Pásma Gazy byla v minulých týdnech zabita jedna z izraelských rukojmích; další zadržovaná žena byla vážně zraněn ...
Návštěva nejvyšší funkcionářky dolní komory amerického Kongresu Nancy Pelosiové na Tchaj-wanu vzbudila nervózní reakci, již by měli vstřebat i naši zastánci demonstrativních solidárních návštěv této země.
Že má jeden z nejvyšších ústavních činitelů USA právo jezdit si, kam chce – v tomto smyslu zněla reakce jak Kongresu (včetně vlivných republikánů), tak administrativy –, je banalita, jíž nemůže diskuse skončit, ale začít.
Bílý dům těžko mohl říkat po návštěvě, jakmile jednou proběhla, něco jiného. Ale stejně tak je známo, že před návštěvou byl americký národněbezpečnostní aparát – od obrany přes CIA po Bidenovu Radu národní bezpečnosti – proti ní. Sice neoficiálně, ale ty informace v médiích byly tak podrobné, že se lidé v bezpečnostních složkách evidentně nesnažili důvěrnost interních debat ochránit, nýbrž naopak.
Kongres a exekutiva jsou formálně vzájemně nezávislé složky státní moci, ale v zahraniční politice se potřebují. Namátkou – Kongres schvaluje rozpočet Pentagonu, obchodní dohody i omezení, ratifikuje mezistátní smlouvy. Obě strany pochopitelně raději usilují o společný postup, než aby nechávaly věci v každé z uvedených oblastí dojít na sílu. Tím spíš, když Kongres a Bílý dům ovládá stejná strana.
Takže by vůbec nebylo nic neslýchaného, kdyby Biden osobně zavolal Pelosiové a snažil se ji od cesty odradit. To ale podle dostupných informací neudělal.
Pelosiová se může vykázat tím, že se tématu demokracie a lidských práv v Číně nevěnuje od včerejška. Naopak, tato osmdesátiletá příslušnice americké vládnoucí gerontokracie se mu věnovala celou svou kongresovou kariéru, jež začala v roce 1987.
Nejde o to, zda má Tchaj-wan být bezpečný a, tak jako dosud, fakticky nezávislý v rámci respektování formálního rámce „politiky jedné Číny“. To více či méně horlivě Tchaj-wanu přeje většina lidí na světě kromě komunistické Číny a Rogera Waterse.
Jde o to, zda návštěva Pelosiové tomuto cíli pomáhá.
Ten nejdůležitější garant tchajwanské bezpečnosti, USA, má oficiálně politiku „strategické nejednoznačnosti“, i když v posledních letech mluví čím dál tím otevřeněji v tom smyslu, že by Tchaj-wan bránil. Desítky let mu dodává zbraně a spolupracuje s jeho ozbrojenými silami. To Číňani nedokázali změnit. Jde spíš o to, jak efektivní to je. Podle některých kritiků se Tchaj-wan soustředil na nákup drahých vojenských hraček, které dobře vypadají a taky mu dávají ve Washingtonu páky prostřednictvím lobbistů zbrojařských firem. Ale péče věnovaná výcviku řadových vojáků a aktivních záloh za tím pokulhává. Jejich schopnost klást odpor je přitom klíčová pro čínskou kalkulaci, zda se pokus o vojenské podmanění ostrova vyplatí, nebo ne.
Podle těchto kritiků Tchaj-wan potřebuje víc neohlášených pracovních návštěv amerických vojenských expertů. Místo toho dostane ohlášenou, široce publikovanou návštěvu předsedkyně Sněmovny reprezentantů. Ta má symbolizovat, zdůraznit, podtrhnout, anebo jak se to v diplomatické hantýrce ještě dá říct, americké odhodlání „stát s Tchaj-wanem“. Jak to posílí americkou schopnost stát s Tchaj-wanem, zůstává nevysvětleno.
Pelosiová obhajovala svou návštěvu standardní americkou prodemokratickou rétorikou. Právě teď, v době války na Ukrajině, „je zásadní, aby Amerika a naši spojenci dali jasně najevo, že nikdy neustupují autokratům,“ napsala v článku pro Washington Post. Ale to je blouznění, byť takto mluví jistý typ Američana ze setrvačnosti často. Amerika má jedny ze svých největších vojenských základen v zahraničí v autokraciích Perského zálivu. Bidenův pokus na počátku svého vládnutí nastolit s nimi kritičtější vztahy ztroskotal na tom, že potřebuje, aby víc pumpovaly ropu. Pokud Amerika přijde bránit nezávislost Tchaj-wanu, tak ze stejných důvodů, jako přišla v roce 1991 bránit nezávislost Kuvajtu – strategických, ne demokratických.
Tchaj-wan má klíčovou roli v americké strategii zadržování Číny v celém indopacifickém prostoru. USA potřebují mít tamní země na své straně diplomaticky, hospodářky, vojensky. Nejen tradiční, deklarované spojence Japonsko, Jižní Koreu a Austrálii. A jak tyto země na návštěvu Pelosiové reagovaly?
Velmi vlažně. Organizace ASEAN, která s výjimkou Indie sdružuje všechny ty země, o něž Američanům jde, vydala velmi vlažné prohlášení o stabilitě, v němž zdůrazňuje platnost politiky jedné Číny. Indie mlčela. Jihokorejský prezident odmítl kvůli setkání s Pelosiovou přerušit dovolenou. Manévry, jimiž Čína reagovala na americkou návštěvu, tyto země přesvědčily o tom, že nejlépe bude se jistit na obě strany. Ty země nejsou nějak od přirozenosti proamerické. Jejich generálové jistě mají raději americké zbraně než čínské nebo ruské, ale zase antiamerické demonstrace v řadě těch zemí nejsou ničím výjimečným. Vybírají si.
I spojování Tchaj-wanu s Ukrajinou, jež předvedla Pelosiová i mnozí další, je dvojsečné. Svět (včetně Číňanů) ho může číst tak, že tak jako USA nenechají padnout Ukrajinu, nenechají padnout ani Tchaj-wan. Anebo tak, že ukrajinská válka ukázala, že Amerika nemá vojenské ani zbrojařské kapacity na to, aby mohla vést dvě války najednou. Takže to, že Amerika „stojí s Ukrajinou“, tchajwanskou bezpečnost možná zvýšilo, a možná taky naopak.
Podobné akce, jako předvedla Pelosiová, nadchnou jen omezenou skupinu lidí. A nemyslím si, že by to nutně byli lidé morálně lepší. Třeba někteří nežijí ve lži jako všichni ostatní. A třeba jen infantilně lpějí na slovíčkách a ceremoniálech, aniž by rozuměli reálným silám, které kolem objektu jejich péče operují. Zpravidla ostatně svými gesty míří na domácí publikum víc než třeba na ten Tchaj-wan. Jde jim víc o lajky. Primátor Hřib dokonce vyrejžoval z rozvázání partnerského vztahu s Pekingem článek ve Washington Post.
Je mi těchto bojovníků trochu líto, až Čína zaútočí na Tchaj-wan, budou muset demonstrativně strhávat ze svých střech všechny ty čínské solární panely, které na ně instalují. Anebo je strhávat nebudou? Omezuje se jejich podpora na vyvěšení vlajky, ale platit za ni nechtějí nic? Co jsou ochotni platit?
Když v Litvě otevřeli zájmovou kancelář Tchaj-wanu a pojmenovali ji trochu jinak, než byli Číňani zvyklí, reagovala na to Čína obchodní válkou. Prostě vyřadila Litvu ze svého celního systému. Blokovala subdodávky důležité pro litevský průmysl. Jako nejagilnější čínští spojenci okamžitě vystoupili Němci. Představitelé německého průmyslu oznámili Litevcům, že pokud Číně neustoupí, bude s německými investicemi v Litvě zle. Němečtí úředníci Evropské komise nevyhrožovali takto přímo, ale do akce se nehrnuli.
Z důvodů, které naprosto nezávisí na nás, si Čína pro otestování své moci vybrala Litvu. Mohla si vybrat nás a bylo by zajímavé sledovat, jak by reagovala naše společnost, v níž je vliv německého průmyslu prorostlý celým veřejným prostorem. Teprve po takové zatěžkávací zkoušce je možné gesta na podporu Tchaj-wanu hodnotit. Do té doby lze jenom konstatovat, že kdybychom věnovali v posledních deseti letech zlomek energie na snížení závislosti na ruském plynu – byť jen na upozorňování na ni, byť rovněž jen gesty! –, byla by to morálnější činnost, protože by mohla něco prakticky ovlivnit.
00:08
