Sněmovna nestihla v pátek závěrečné schvalování energetické novely, která by po poslaneckých úpravách mohla omezit peníze ze státního rozpočtu vyplácené na podp ...
Prezident Biden zažívá trpké chvíle. Na jeho obhajobu lze říci, že provádí krok – stažení se z Afghánistánu –, který má podporu veřejnosti, ovšem není na něm nic radostného a nikdo si nemohl představovat, že bude probíhat naprosto hladce. K tíži mu jde to, že akce probíhá dost nekompetentně, a to nejen v posledních dnech.
Začalo to tím, že Bílý dům v polovině dubna oznámil, že americké jednotky opustí zemi k 11. září. Zvolit toto symbolické datum bylo velmi pošetilé. Kdyby se americké jednotky vracely triumfálně – ale to se nevracely. Už tehdy bylo jasné, že kábulská vláda před sebou nemá světlou budoucnost. Natož aby v zemi panovala demokracie, jak zněl cíl intervence v ambicióznějších dobách. I islamisté pochopitelně registrují výročí. Prvního září 2012 zaútočili na americké objekty v libyjském Benghází. To nikoho ve Washingtonu nenapadlo, že ve dnech odchodu posledních Američanů může být situace v Afghánistánu příhodná pro něco podobného?
„Nepůjde o žádný uspěchaný úprk. Provedeme to zodpovědně, s rozmyslem a bezpečně,“ řekl 14. dubna prezident v televizním projevu ze Smluvního sálu Bílého domu. „A provedeme to v plné koordinaci s našimi spojenci a partnery.“
To se tedy nestalo.
Kábulská vláda by zjevně stejně neměla dlouhého trvání. To Američané věděli, vyznívalo tak hodnocení rozvědek z jara, které pád Kábulu předvídaly jen o pár měsíců později. Na selhání rozvědek to svádět nelze. Ale třeba nemuseli Američané provádět stažení už po pádu vlády. To také nechtěli, těmi „spojenci a partnery“ měl Biden na mysli i afghánské jednotky. Neplánovali to – jinak by nelifrovali narychlo do Kábulu čtyři tisíce nových jednotek k těm dvěma a půl tisícům stávajících. A zcela určitě neplánovali, že se Tálibán stane jejich de facto partnerem, který bude organizovat přístup Američanů a dalších lidí na letiště (výraz „partneři“ pro Tálibán američtí činitelé v posledních dnech několikrát použili).
A k tomu, že se Gháního vláda zhroutila tak rychle, přispěli Američané svými kroky.
Afghánský generál Sami Sadat zveřejnil předevčírem v New York Times text, v němž uznává, že jeho armáda ztratila vůli bojovat, mluví i o korupci afghánské vlády. Jsou to teď, když je po všem, laciná slova, můžeme si říci. Ale to, co uvádí dále, je v souladu s tím, na co upozorňovali i někteří Američané:
„Afghánské síly byly cvičeny Američany podle amerického modelu, založeného na technicky vysoce vyspělých průzkumných jednotkách, vrtulnících a leteckých úderech. Když nám došla munice a vytratila se letecká podpora, ztratili jsme převahu nad Tálibánem.
Po celý rok udržovaly naše bombardovací, útočná a dopravní letadla američtí smluvní zaměstnanci. V červenci většina ze 17 tisíc z nich byla pryč. Jakýkoli technický problém nyní znamenal, že letadlo – vrtulník Black Hawk, dopravní letadlo C-130 anebo dron – nemohl létat.
Smluvní zaměstnanci si taky vzali s sebou proprietární software a zbraňové systémy. Doslova odmontovali systémy obrany proti raketám z našich vrtulníků. Přišli jsme o přístup k softwaru na monitorování naší techniky a lidí. Rozvědné informace o cílech v reálném čase taky skončily.“
Možná byl tento model od začátku chybný. Ale vtom případě muselo být Američanům jasné, co se stane.
Stažení samotné nebylo taky dostatečně naplánované. To není žádné pozdní chytráctví, to byl dojem, kteří si kongresmani odnášeli ze slyšení činitelů administrativy, které si předvolávali už od dubna. A mluvili o tom do médií.
Z mnoha chyb, na něž se nyní poukazuje, je třeba jmenovat opuštění letecké základny Bagrám. Po celou dobu to byla jejich hlavní základna, jíž procházelo nejvíc zásobování a personálu. Tu Američané vyklidili 1. července. Takže se místem evakuace stalo kábulské civilní letiště, jehož městské okolí nemají zahraniční jednotky poté, co se Tálibán zmocnil Kábulu, šanci kontrolovat.
V textu, který o pozadí vyklizení základny vydal v úterý zpravodajský web Politico, říká anonymní zdroj z Pentagonu o možnosti, že by základnu opět obsadili: „Diskutovalo se o tom, ale nebyla to dobrá možnost. Znamenalo by to útok ze vzduchu. Ohromná operace. Vypadalo by to jako reinvaze.“
Takže o zásadních vojenských krocích se rozhodovalo i podle toho, jak by to vypadalo. Tisíce nových vojáků na kábulském letišti taky nevypadaly moc dobře, ale aspoň nebojovaly o území. A Afghánci padající ze startujícího letadla taky nevypadali dobře. Ale stále lépe než dojem, že se USA vracejí do země.
To je podstata věci. Biden ve svém čtvrtečním projevu zopakoval rozpor, který se objevoval v dřívějších vyjádřeních jiných činitelů. Na jedné straně dostaneme z Afghánistánu všechny Američany. Ale, na druhé straně, „v časovém úseku, který je přidělen“. A to je do 31. srpna.
Kdo se do té doby na letiště nedostane – což znamená: komu to Tálibán nedovolí –, nemá moc šancí. Američané nebudou mít v Afghánistánu žádné opěrné body, žádné lidské zdroje rozvědných informací. Proto bude obtížné někoho dostat ze země. A taky provést odvetné údery na pachatele sebevražedných pumových útoků, afghánskou odnož Islámského státu, které Biden slíbil.
To je Bidenova sázka – že úderem dne, kdy poslední americký voják opustí Kábul, sejde Afghánistán z mysli amerických voličů. Třeba to vyjde, z Afghánistánu chtěli pryč už dlouho. Třeba zůstanou výjevy chaosu a neschopnosti posledních dnů v myslích déle. A taky vystupování prezidenta, na jehož mentálních schopnostech se zjevně podepisuje pokročilý věk.
00:01
