Jít kolem Kotvy je děsné, příšerný prostor, říká architekt Lábus

Dlouhé roky patří k předním českým architektům. Zároveň v roli profesora a děkana Fakulty architektury Českého vysokého učení technického v Praze vychovává generace nových architektů. V rozhovoru pro Týdeník Echo Ladislav Lábus popisuje, jak současná doba proměňuje architekturu, i to, co od mládí inspirovalo a utvářelo jeho osobně.

Váš bratr chtěl být od pěti let hercem. Zároveň popisuje, jak v dětství rád kreslil. Vás to naopak prý nebavilo. Kdy jste se rozhodl, že budete architektem?

Já jsem se tomu od dětství spíš bránil. Táta byl architekt. A tak nějak se předpokládalo, že budu taky. Nechtěl jsem jít ve šlépějích otce. Chtěl jsem být něčím jiným. Ale pak se to tak stalo.

Nechtěl jste být srovnáván s otcem?

To ani ne. Otec nebyl nijak slavný architekt. Nakonec na stará kolena pracoval ve Výzkumném ústavu vývoje architektury. Projektoval spíš ojediněle rodinné domky pro známé. Spíš ve mně byl takový vzdor proti tomu, že se to předpokládalo. Měl jsem ambice být režisérem, spisovatelem. Zajímalo mě výtvarné umění. V šedesátých letech taky samozřejmě hudba. Nic jsem v ní ale nedělal. Na to jsem neměl ambice ani předpoklady. Nakonec jsem zvolil architekturu, protože jsem svým způsobem byl takový bipolárně talentovaný. Zajímalo mě umění. Zároveň jsem ale na rozdíl od bráchy vůbec neměl problém s technickými předměty. Pak to spíš vyšlo jako z nouze ctnost. Šlo mi obojí, tak jsem to spojil. Samozřejmě mě to ale lákalo.

Bratr popisuje, jak chodil na strašnou střední školu v Přípotoční. Vy taky?

Já jsem chodil na Budějovickou. Tehdy jsem byl otevřený do všech stran. Zajímal jsem se o film, o výtvarné umění. Samozřejmě i o architekturu. Ale nebyl jsem vyhraněný. Nebyla to moje jednoznačná volba.

Technické předměty vás bavily?

Bavily. Vůbec jsem se je nemusel učit. Šly mi samy. Na architektuře mě zajímalo výtvarno a technické části jsem se nebál. Přišlo mi to jako profese, kde to jde skloubit. Táta byl asi rád, že jsem šel na architekturu. Já jsem ale střední školu flákal. Nebyl jsem dobrý student. Já jsem dělal jen to, co mě bavilo. Jak brácha říká, že jsem v dětství nekreslil tak vášnivě jako on, tak jsem se na přijímací zkoušky na architekturu připravoval. Začal jsem kreslit.

Celý rozhovor s Ladislavem Lábusem si můžete přečíst ve speciálu 30 rozhovorů. Koupit si jej můžete zde.

Ukázky dalších rozhovorů: