Pomníky budou žít – i po smrti. Průvodce po druhém životě protektorátu

ECHOPRIME

Pomníky budou žít – i po smrti. Průvodce po druhém životě protektorátu
Sousoší Stalina s Gottwaldem stálo v Odrách ještě v listopadu 1989. Foto: Profimedia.cz
Týdeník

Jiří Peňás

Aby existovala nějaká paměť, potřebuje se něčeho chytit. Proto se dělají třeba uzle na kapesníku – neznám sice nikoho, kdo by to dělal, ale víme, o co jde… Pro historickou paměť jsou takovými uzly na kapesníku tzv. místa paměti. To je oblíbený termín historiků, ale znamená to v podstatě to, že lidé mají potřebu se k něčemu vztahovat, něco uctívat, něco si připomínat. Podoba takových míst zásadně závisí na okolnostech, nejčastěji na tom, jaký režim vládne. Takže se podoba a charakter těch míst zajímavě proměňuje. O tom píše historik Petr Koura v knížce Druhý život Protektorátu Čechy a Morava.

Válka, respektive protektorát zanechal v současné ČR nespočet upomínek, které vznikly v nějakém čase po válce a něco signalizovaly: odkazovaly do minulosti a zároveň „nabádaly“, „zavazovaly“, „upomínaly“, „varovaly“. Podoba těchto „upomínek“ většinou nese jasné znaky doby, kdy byly instalovány, takže pomník sám je signálem a dokumentem, do nějž se promítl čas vzniku. Postupem však srozumitelnost takového vyjádření buď klesá, přestává být chápána, nebo také začíná dráždit: často ovšem dráždí od začátku, ale nedá se s tím nic dělat, může to být i velmi nebezpečné. Pomníky se pak sundávají nebo kácejí, nejlépe to jde při zlomových okamžicích, ale může se stát, že čas dozraje (či přezraje) až za delší dobu. Příkladem je loňské odstranění maršála Koněva z Dejvic. Pouhým odstraněním ještě není zaručeno, že věc sama zmizí, může dojít k efektu, že tím víc tam odstraněný objekt jaksi je. Pamětníci vzpomínají, že místo, kde stál na Letné Stalin, přitahovalo v prvních letech po odstřelu víc pozornosti, než když byl na očích. Po letech však „radiace“ slábla a před rokem 1989 už mnoho Pražanů nevědělo, kdo tam na podstavci kdysi „na věčné časy“ strašil.

První válečné pomníky vznikaly hned v květnu 1945. První improvizované piety se v Praze objevily na místech, kde někdo z českých lidí padl nebo údajně padl. Petr Koura píše o květinovém „pomníku“ Slávovi Nekolovi, jehož jméno se objevilo na jedné pražské zdi, jež byla vyfotografována a doprovozena textem básníka Františka Hrubína: „Ano, vyřídíme pozdrav, Slávo Nekolo, tvé Věrušce – vyřídíme, žes padl jako hrdina.“ Jistý problém je, že jméno Slávy Nekoly na seznamu padlých z května 1945 není. Buď Sláva Nekola nepadl, nebo se jmenoval jinak, nebo se nedostal ne seznam… Nebo vůbec neexistoval a pomník byl už tehdy „vymyšlený“. Průkazně naopak existovala Naďa Fáborská, studentka, která se v květnových dnech dívala z okna bytu na Hanspaulce, kam na ni zamířil náhodný střelec. Její jméno připomínají hned tři pomníky v Praze, na pomníku hanspaulských barikádníků je zařazena mezi lidi, kteří „smrtí chrabrých padli“.

Celou esej Jiřího Peňáse si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěním Týdeníku ECHO. Objednat si jej můžete zde.

Foto: echo