1 komentář

Mohou si konzervativci dovolit být liberální?

komentář

Témata: , , ,

Ve Spojených státech se v posledních dnech na pravici rozpoutala nejzajímavější debata možná od prezidentství Ronalda Reagana. Nejde o nic menšího než o budoucnost pravice, jak čelit čím dál rostoucímu progresivismu a co pro konzervatismus znamená Donald Trump. Její výsledky mohou mít důsledky daleko za hranicemi USA, třeba i v Česku.

Zvolení Ronalda Reagana v roce 1980 bylo umožněno díky spojení tří názorových proudů, které se navzájem doplňovaly. Šlo o sociální konzervativce, kterým šlo o omezení potratů, zachování tradiční rodiny a podobně, o ekonomické liberály, kteří chtěli co nejmenší administrativní stát a minimální státní zásahy do ekonomiky, a o zahraničněpolitické jestřáby, kteří se snažili o bezpečnost pro USA ve světě.

Ateistický, komunistický Sovětský svaz představoval pro všechny tři skupiny ideálního nepřítele a Reaganova Republikánská strana byla nejlepší organizací k prosazování jejich cílů. Po konci studené války se v této koalici začaly objevovat praskliny. Jestřábi se dobrovolně uklidili do ústraní po zbabrané válce v Iráku. Sociální konzervativci začali žárlit na ekonomické liberály. Ti se zdáli být hlavními výherci posledních desetiletí. Ideologický střet se socialismem vyhráli, takže na Západě žádná relevantní síla nepropagovala nahrazení tržního hospodářství. Pokud byli republikáni zrovna u moci, prosazovali probyznysovou politiku a snižovali daně.

Sociálním konzervativcům se však zdálo, že ostrouhali. Očekávalo se od nich, že budou dodávat voličské hlasy, ale v sociální sféře se konzervativní úspěchy nedostavovaly. Byla schválena homosexuální manželství, studenti na univerzitách se radikalizovali, téměř nemine dne, aby na sociálních sítích neproběhl progresivistický lynč, Hollywood i média se zdají pod kontrolou levice. Nakonec i velké firmy se od nich odvrátily. Buď pod tlakem aktivistů, nebo dobrovolně provádějí politiku nepřátelskou k sociálním konzervativcům. Naposledy například společnosti Netflix a Disney oznámily, že zvažují bojkot státu Georgie kvůli nedávno schválenému přísnému protipotratovému zákonu. Georgie se v posledních letech, díky velkým daňovým úlevám pro filmaře, stala jedním z center amerického filmového průmyslu, na kterém závisí zaměstnání tisíců lidí. V roce 2016 se v Georgii natáčelo více filmů než v hollywoodské Kalifornii.

Tato nespokojenost dlouho bublala pod povrchem americké pravice. V roce 2016 reaganovskou koalici rozbilo zvolení Trumpa. I když se nedá říct, že by proběhlo dělení na linii sociální konzervativci – ekonomičtí liberálové, například část sociálních konzervativců Trumpa přijala za svého díky jeho schopnosti vytáčet progresivisty k nepříčetnosti, jiní ho naopak odvrhli kvůli jeho značně nekonzervativnímu stylu života, i tak ale Trump odhalil hluboké ideologické neshody na pravici. Chybělo jen, aby je někdo formuloval.

Nejdříve tak učinil nábožensky orientovaný magazín First Things. Ten v březnu publikoval manifest nazvaný „Proti mrtvému konsenzu“ (Against the Dead Consensus), ve kterém sociálně-konzervativní intelektuálové vyzvali k odhození staré pravicové koalice a k zaměření se na obhajobu tradičních hodnot na křesťanském základě.

Pravou bouři však vyvolal až článek Sohraba Ahmariho, publikovaný tamtéž 29. května. Nazval ho „Proti davidofrenchismu“ (Against David French-ism). Sohrab Ahmari je editorem názorové sekce pravicových novin New York Post. David French je jeden z hlavních autorů nejvlivnějšího konzervativního magazínu National Review. Oba se stali symboly protichůdných konzervativních tendencí.

Ahmari si vybral Frenche jako typického představitele „ustupujícího“ konzervatismu. Přiznává, že French je osobně slušný člověk, ve své slušnosti se však nedokáže postavit progresivním tlakům. Podle Ahmariho by konzervativci měli začít tvořit aktivně politiku s cílem změnit společnost a potlačit progresivní tendence. Neměli by se bát využít k tomu prostředky státu, pokud jsou zrovna u moci. „Musíme bojovat v kulturní válce s cílem porazit nepřítele a užívat si kořisti ve formě veřejného prostoru přeuspořádaného k společnému dobru a nakonec k dobru nejvyššímu,“ napsal Ahmari.

French se ohradil ve vlastním článku v National Review. Za prvé se bránil proti nařčení, že je příliš měkký. Poukázal na celou řadu úspěšně vyhraných soudních sporů, které ještě jako právník vedl ve prospěch konzervativců a které donutily liberální instituce změnit pravidla. Dále napsal, že za nejlepší prostředek k obraně konzervativních hodnot považuje klasický liberalismus, tedy svobodu vyznání, svobodu projevu, nezávislou justici a minimální stát. Využívání státu k prosazování morálky, byť konzervativní, považuje za nebezpečný precedent.

Na výměnu názorů reagovala snad všechna americká pravicová média, magazíny, servery, komentátoři a intelektuálové. Někteří podpořili Ahmariho, jiní Frenche. Nepřímou roli hraje i postava prezidenta. Ahmari a jeho spojenci tvrdí, že Trump díky své politické nekorektnosti a těžkopádnému postupu je první, kdo po dlouhé době dokázal vybojovat nějaké vítězství pro sociální konzervativce. French a spol. upozorňují na Trumpovy prokázané nevěry, buranské chování a častou změnu názorů, jako důkaz, že Trumpovi o žádný sociální konzervatismus nejde a není na něj spolehnutí.

Názor obou táborů je dobře vidět na kauze soudce Bretta Kavanaugha. Ten byl zvolen nejvyšším soudcem po dramatickém nominačním procesu, během kterého byl obviněn ze sexuálního obtěžování. To, že jeho zvolení byla dobrá věc, se shodnou všichni konzervativci, ale ne na tom, co bylo jeho příčinou. Ahmari tvrdí, že se tak stalo díky Trumpově neústupnosti tváří v tvář progresivnímu tlaku. Spojenci Frenche za hlavní příčinu považují trvání na klasicky liberální hodnotě presumpce neviny, která přesvědčila váhající senátory.

Celé to může působit jako malicherný vnitroideologický spor. Jenže ten může mít reálné následky. Britský novinář James Delingpole na svém Twitteru vyzval, aby mu lidé psali příklady nekonzervativních kroků, které Konzervativní strana provedla za posledních 10 let. Je to řada hlavně sociálně-konzervativních stížností. Příklady jsou daň z cukru, zavedení sledování rozdílu ve mzdách mužů a žen, odmítnutí povolit vstup kontroverzním řečníkům, nejrůznější zelené politiky. Konzervativcům to dlouho procházelo, neboť napravo od nich nebyl nikdo další. Založení Brexit Party to změnilo. Za úprkem pravicových voličů není pouze selhání dotáhnout brexit do konce.

Až padne Andrej Babiš, lze očekávat podobný spor i v České republice. Pravicová opozice je zatím jakž takž spojená ve svém odporu proti ANO. Podobné rozdíly, na jaké narazili French a Ahmari, jsou však na pravici přítomné. TOP 09 je ve společenských otázkách někde jinde než ODS nebo KDU-ČSL. Nezdá se, že by ekonomické otázky dokázaly vybudit takové emoce jako před nástupem Babiše. Až zmizí, lze očekávat, že hlavní budou otázky společenské. I čeští konzervativci se budou muset rozhodnout, zda se bránit progresivistům protiútokem, jako doporučuje Ahmari, nebo se spolehnout na přirozené pojistky klasicky liberálního státu.  

Echo Komplet

2 999 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Díky tomuto balíčku si užijete unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo jak v digitální, tak v tištěné podobě

Více info

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.