Když přijede inostraněc, nastupuje kníže Potěmkin

Vzrušujícím zápasem Rusko – Saúdská Arábie začíná už za týden, 14. června, na stadionu v moskevských Lužnikách mistrovství světa ve fotbale. My tam opět nebudeme, ale na to jsme zvyklí, to nás nemusí mrzet. 

Putinovo Rusko si může připsat další zářez, po zimní olympiádě v Soči tedy i šampionát v kopané. To je vždycky zkouška vyspělosti. A Rusko je paradox ve vyspělosti: dobývalo vesmír a lidi tam chodili v láptích, bála se ho půlka světa a přitom stačilo, aby zachodnyj turist vytáhl žvýkačky, a seběhl se dav. Rusko a jeho obzvlášť nepovedená fáze, tedy Sovětský svaz, bylo impérium, které nezvládalo základní věci jako dát do pořádku silnice a chodníky, postavit domy, které by se nenakláněly a dalo se v nich bydlet, udržovat veřejné záchody v použitelném stavu. Bylo to něco nad síly ruského lidu, který byl v něčem přitom obdivuhodný, i když především jedinci, kteří v tom přesto dokázali žít a vytvářet hodnoty často i jedinečné. Ale to bylo vždy nějak navzdory tomu, co bylo kolem nich. Rusko bylo možné milovat, ale jen masochisticky a většinou na dálku. Lidé, kteří ho obdivovali takové, jaké je, byli a jsou buď sadisté, kteří to Rusům přejí, nebo podivíni s vychýleným vkusem, rozumem a citem.

Ale ten šampionát jim přejeme. Však se na něj také důkladně připravili. Tak třeba obyvatelé osady Glebovskij u Moskvy se nedávno ráno probudili a zjistili, že jim před domy stojí třímetrový plot. Kolem jejich obce totiž pojede autobus s francouzskými fotbalisty. V Nižním Novgorodu zase pokryli celé bloky domů obrovskými plachtami imitujícími fasády. To je častá praxe: z úděsné barabizny je možné udělat rozkošný lidový domeček. V Rostově na Donu „postavili“ z plakátů celou ulici, která povede ke stadionu. Po celé Moskvě se staví ploty a na poslední chvíli natírají přední strany věčně oprýskaných domů, reparují se permanentně zrezlé a děravé okapy, které dobře zná návštěvník ruských měst. 

Potěmkinovská tradice je v Rusku pevně zakořeněna a má stále své dobré důvody. Ohyzdnost staveb, neschopnost udržet domy, v nichž žijí lidé, v aspoň trochu dobrém stavu, i od revoluce neopravované bloky domů, příšernost novostaveb, nepořádek a ošklivost, kam člověk pohlédne – toť sama podstata ruského bytí. Kdě my, tam plocho, kdy jsme my, tam je špatně, říkají sami Rusové a někteří jsou na to i masochisticky hrdí. Máme špinavé domy, ale naše duše, naše duše jsou čisté! Nač nám jsou chodníky? Nám stačí blátěné ulice, neboť myšlenkami se vznášíme v povětří. Ech, a dům přece duši nemá, proč se o něj starat? 

Jenže pak se na Rusi objeví inostranci a najednou se vytahují kulisy, makety, nachýlené a ztrouchnivělé barabizny se schovávají a ukrývají, jak jen to jde. Jako za toho knížete Potěmkina, kdy namalovaná byla i husa na vesnickém stole, se kterým se běhalo podél cesty, kudy z Petrohradu na Krym jela Kateřina Veliká, ostatně rodem Němka.