Šťastný jako Čech

Slunečný den po mrazivé noci má kouzlo, ke kterému patří v nížinách romantické výhledy na vzdálené hory, při pohledu z hor zase paprsky odrážející se na hladinách rybníků tam hluboko dole. Proto jde letos odpustit i to, že tyto Vánoce jsou zase bez sněhu. Ticho, klid, pořádek, nic podobného se nedá zažít během celého roku. Při takové atmosféře ani bilancování uplynulého roku nemůže dopadnout úplně špatně. Přinejhorším se dá říci, že jsme ten rok přežili bez velkých katastrof, a pokud nějaké přišly, víceméně jsme je zvládli. Na takové bezpečné poměry se dá samozřejmě spolehnout jen v civilizovaném světě, Česko k němu naštěstí už nějakou dobu opět patří.

Pravda, volby do sněmovny nedopadly úplně nejlépe, vyhlídky na novou hlavu státu také nejsou nejlepší. Vždycky se ale dá říci, že jsme se nějak dokázali vypořádat s poměry za minulé vlády, která svým složením také nebyla nejlepší. A také je možné, že novým prezidentem tentokrát nezvolíme kandidáta, který je úplně odtržen od reality, a svým konáním tedy zákonitě tropí neplechu.

Pozitivní hodnocení světa, ve kterém žijeme, potvrdil i nově publikovaný Eurobarometr. Podle dat sebraných v polovině listopadu patří Česko mezi šťastnější část Evropy. S vlastním životem je spokojeno 88 procent zdejších občanů. Bývá zvykem, že lidé svůj život chválí, ovšem Češi svým postojem k životu jsou v Evropě dvanáctí nejspokojenější, přitom ze zemí bývalého socialistického bloku jsou na tom lépe jenom Slovinci. Tak se dá pokračovat. Poměry ve společnosti si chválí 67 procent Čechů (opět dvanácté místo v Evropě), ekonomické poměry považuje za dobré 68 procent. V tom jsme v Evropě desátí. V evropském srovnání považujeme za průměrnou ekonomickou situaci svých domácností a menší obavy z nezaměstnanosti má jenom pět zemí. Obecně vzato, s poměry jsme nejspokojenější od vstupu do Evropské unie, kdy se začalo šetření Eurobarometru provádět i u nás. Nálada u nás není snad jako ve Švédsku, Dánsku, Nizozemsku, Francii či Německu, přesto už jsme na dohled od těchto nejvyspělejších zemí. Na úrovni veřejného mínění se proto dá říci, že se dobrodružný skok do neznámých poměrů poválečného kapitalismu v rámci možností podařil.

Vydrží blahobyt?   

Temnou stránku života vidíme v některých okolnostech, které nedokážeme ovlivnit, případně tam, kde má veřejná správa značné rezervy. Na dotaz, které dva největší problémy musí daná země řešit, jmenovalo 41 procent Čechů inflaci. Tyto obavy rostou a jsou po Litvě největší v Evropě. Obdobný trend v nových členských státech Unie svědčí, jak křehký je v nich blahobyt, když ho dokáže ohrozit dvou- až tříprocentní cenový růst. Obdobné to je s důchody, jejichž výměra děsí 24 procent Čechů. Obavy z přistěhovalců poklesly na 17 procent, tedy na úroveň obav z malé dostupnosti zdravotních služeb a výše státního dluhu.

Hlavní překážkou pro zlepšení nedostatků je očividně kvalita úřadů. Vztah k Evropské unii se zlepšil a Bruselu důvěřuje 35 procent Čechů. Nejsme tedy v rámci sedmadvacítky druzí nejkritičtější jako donedávna, přesto se větší skepse najde jen v Řecku, Velké Británii, Francii a Itálii. V každém případě jsou podezřelejší tuzemští politici. Vládě důvěřuje 22 procent lidí, což je v Evropě šestý nejhorší výsledek, v důvěře k parlamentu jsme po Řecku a Chorvatsku třetí od konce.

To není obvyklé v zemi, kde právě proběhly volby. Spokojení se stavem politiky obvykle bývají aspoň ti, jejichž kandidáti se prosadili. Jako bychom už měsíc po volbách uznávali, že jsme zase jednou nezvolili úplně nejlépe. To je jistě realistické hodnocení. Vítězstvím kontroverzního podnikatele, kterému hrozí soud pro dotační podvod, jsme se zařadili do nejméně stabilní kategorie zemí, jako jsou Rumunsko a Chorvatsko, kde se v uplynulém roce vlády kácely jen z toho důvodu, že justiční aparát dělá, co má dělat. Důvěra k rumunské i chorvatské vládě poklesla za posledního půl roku o deset procent. Ve srovnání s tím Češi předem vědí, co je čeká, a důvěra ani nemá kam poklesnout.

Na osmičku připraveni

Není pochyb, že vyhlídky do nového roku přinášejí napětí už jenom připomínkou, že zase půjde o rok, který končí osmičkou – a osmičky Čechům přinášejí epochální změny. Před čtyřmi sty lety začala v Praze třicetiletá válka, před sto lety vzniklo Československo, uplyne osmdesát let od mnichovské dohody, sedmdesát let od komunistického puče, padesát let od invaze Varšavské smlouvy. Některé politické okolnosti dávají tušit, že i tentokrát může dojít k více či méně historickému přelomu. Dnes však můžeme říct, že jsme na něj připraveni.