Já nejsem smutný, já jsem často veselý
TÝDENÍK ECHO
Luboš Veselý je nenápadně skvělý herec, který každou roli podrží tak, aby stála jako vytesaná. Má zajímavou nostalgickou tvář, ve které je jakési tajemství, na což člověk přijde až po nějaké chvíli, ale o to déle to účinkuje. Léta už je oporou pražského Švandova divadla, kde nyní odhazuje širák v dál v roli Cyrana, kterou málem odmítl. O tom jsme mluvili v divadelní šatně, kam si chodili zakouřit hercovi kolegové. A kolegyně.
Shodou okolností vím, že bratr vaší babičky Karel Šobr (1910–1990) byl tajemníkem ministra Huberta Ripky a po únoru 1948 byl souzen v procesu s Miladou Horákovou. Hrozil mu trest smrti, dostal třicet let, pustili ho na amnestii v roce 1960. Dotklo se to nějak vašeho dětství?
Samozřejmě jsem o tom věděl. A naší rodiny se to dotklo třeba tak, že můj táta chtěl být vojákem z povolání, studoval i vojenskou školu, ale nakonec ho z ní vyhodili, protože se dověděli, že má v rodině politického vězně, svého strýce.
A co že váš otec chtěl být vojákem z povolání?
Asi ho to bavilo… A taky to bylo zabezpečení. Táta se narodil v třiatřicátém roce, vyrůstal v Milíně, to je městečko u Příbrami, kde válka 11. května skončila. Možná ho to ovlivnilo, možná měl představu, že je třeba, aby někdo bránil republiku, možná měl i ideály o statečnosti… Nevím, nikdy jsme se o tom dopodrobna nebavili. Nicméně potom se stal dobrovolným horníkem v uranových dolech.
V Příbrami? Nebo rovnou v Ostrově nad Ohří. Tam jste se narodil, že?
Narodil jsem se v Chomutově, ale v Ostrově jsme bydleli a tam jsem prožil většinu svého dětství. Naši se přestěhovali v rámci osídlování pohraničí, dědeček rozhodl, opustil statek v Milíně a s babičkou a dětmi šli do pohraničí, táta s nimi. Bydleli ve vesnici Damice u Ostrova, kde předtím žili samí Němci, pamatuju si na ty velké domy se statky, které tam byly, na malé náměstíčko, na lesy hned za vsí. U nás se tam tomu říkalo, možná ještě říká, U Veselejch. Tam jsem prožil krásné roky: chodil jsem tam po lesích, objevoval tajná místa, rozpadající se německé vojenské sruby. Jednou jsem tam našel německou vojenskou přilbu.
Když jste pak přišel na studia do Prahy, byla na vás ta divoká periferie znát?
No jeje! Já byl první tři měsíce z té Prahy úplně nemocný. Vůbec jsem nevěděl, co se děje, pomalu jsem nemohl chodit do školy, ta mě tehdy ještě bavila. Až jedna paní doktorka se mě zeptala, odkud jsem, já jí to řekl a ona poznala, že se mi prostě stýská, že potřebuju les a přírodu. Naštěstí jsem měl tehdy dobrého kamaráda, Ondru Vetchého, ještě teď jsme doufám kamarádi, i když se už moc nevídáme. A on byl podobný případ. Byl z Jihlavy, tedy taky z „venkova“, jeho rodiče měli chatu na Okrouhlíku, to je rekreační osada u Jihlavy, trochu se to tam podobá okolí Ostrova. Já jsem k Vetchým mohl kdykoli přijet, cítil jsem se tam jako doma. To bylo hrozně důležité přátelství.
Taky jste podobné fyziognomie, takoví sportsmani.
To zdaleka ne, já jsem sportovec sporadický, on to má v krvi. Ale tehdy jsme si podobní byli. Takoví „venkovani“ v Praze.
