To ho chci vidět, jak bude s někým mluvit anglicky. Má vůbec maturitu? V tomto duchu zněla nejedna reakce na sociálních sítích na pověření Jana Hamáčka řízením ministerstva zahraničí. Není to namístě, je to známkou uvíznutí v zastaralých stereotypech. Hamáček anglicky umí. Kdysi se s ním o obraně a mezinárodní bezpečnosti, kterou míval v ČSSD na starosti, dalo diskutovat s věcností a informovaností, jaká v Paroubkově éře nebyla samozřejmá. Rozhodně nebyl od začátku předurčený k tomu, že jeho prvním krokem poté, co dostane na povel Černín, bude suplikační cesta do Moskvy.
Anglicky umí i Jakub Kulhánek, který by mohl v čele ministerstva zasednout. Ten už má jednoznačně lepší vzdělání než Hamáček. Ne horší než Tomáš Petříček, kterého Hamáček odstranil. V tom ten rozdíl oproti minulosti nebude.
Kdysi jeden sociálnědemokratický insider vyprávěl vtip, že v ČSSD teď zuří ostrý třídní boj – boj o to, kdo má vychozených kolik tříd. Ale obraz strany strýců v tesilových sakách, mezi něž se cpali lidé o něco mladší s narychlo pořízenými tituly z vysokých škol odněkud ze Zakarpatska, patří do jiné doby (i když takovými úkazy, jako že o změně na postu ministra informuje muzikálový producent Oldřich Lichtenberg, se ta doba stále hlásí o slovo).
Kulhánek patřil do skupiny mladých sociálních demokratů, jejichž patronem byl právě Hamáček. Měli už jinší vzdělání a jinší ambice než jejich straničtí otcové. Cestu k tomu, aby se uchytili ve státní správě, jim otevřel Lubomír Zaorálek ve funkci ministra zahraničí. Ten tehdy nabral do Černína stovku nových zaměstnanců. Blížící se účinnost zákona o státní službě vytvořila opravdu velký nával. Tak velký, že ministerstvo mělo jednu chvíli osm náměstků. A na ministerstvu se etablovala nestranická státní správa, v níž bylo víc sociálních demokratů, než bylo kdy v Černínu členů jiných politických stran.
Pavel Kysilka v nedávném rozhovoru pro Echo prohlásil, že by bylo potřeba propustit až třetinu zaměstnanců státní správy. Jenže bohužel na tom, aby takováto neudržitelná a zhoubná situace vznikla a nebylo ji snadné změnit, jsme pracovali dlouhou řadu let. Pomocí nástrojů, jako byl zákon o státní službě, vítaný coby kýžené civilizační přiblížení k Západu, a pomocí lidí, jako je Lubomír Zaorálek, dnes respektovaný jako starý profík, ostrůvek solidnosti v řadách sociální demokracie.
Kulhánek mezitím pendloval po jiných úřadech a také se uplatnil u Tvrdíkových Číňanů CEFC. Jestlipak ho před lety, když studoval na Walsh School of Foreign Service na Georgetownu, napadlo, že jednou bude využívat své vzdělání mezi Tvrdíkovými policajty?
I v této kohortě existují různé modely chování. Generačně do ní patří i Jakub Landovský, který také byl na ministerstvech, ale rozhodl se vstoupit do otevřeného souboje v politické aréně a stát se lídrem ČSSD v pražských volbách. Neuspěl a nakonec usedl na bezpečné místo velvyslance při NATO. Ale stejně je to solidnější model než paběrkovat u Číňanů a pak se obloukem vrátit na Černín, tentokrát v roli nepochybně podřízené Miloši Zemanovi.
Dělat kariéru ve veřejné službě dnes není žádný med. V éře babišismu na domácí scéně a velkého zpochybnění evropských a atlantických struktur na mezinárodní scéně. Dalo by se vyprávět o řadě zajímavých profilů osobností a o tom, co to s nimi dělá. Mladých, chytrých, ambiciózních lidí, jimž se povedlo dostat se na vrchol své profese nebo na nějakou kýženou metu až v době babišismu. Nejen ve veřejné službě. Dlouholetého zástupce šéfredaktorů, který dost možná na to, aby dělal šéfredaktora, vždycky měl. Ale řízením osudu se vyšvihne do té role až „na Babišových tancích“, nadto v éře úpadku tradičních médií.
Nepochybně zdatného diplomata či vysokého úředníka, který třeba z pocitu zneuznání naskočí do nových struktur vládnutí. Mladého experta na PR, který konečně ukáže, že umí tu práci dělat nejlíp. Žel ta jejich práce pomáhá udržovat a prohlubovat nebývalý úpadek české společnosti, což tito lidé při své inteligenci nepochybně dobře vědí, anebo mohli vědět.
Co si říkají? Že někdo tu práci dělat musí, protože jinak by přišla nějaká větší svině? Že plejáda opozičních politiků a aktivistů je přehlídkou neschopnosti a iluzí? Nebo si neříkají nic?
Oni před sebou mohou vidět ty, co je kritizují nejvíc, co to mají za životní náplň, a mohou si říkat, že tito kritici jim jen poskytují zadostiučinění. Je to snadné, když poukážete na různé kariéristy, ze kterých se stali bojovníci proti Babišovi až poté, co u něj neuspěli. Na různé profesionální bojovníky proti dezinformacím, kteří žijí z peněz z ciziny. Na různé postmoderní experty, kteří nám odněkud z Kataru radí, jak dál s občanskou společností.
To je všechno hezké, ale oni se žádnou metrikou, z níž by vysvítal pro tuto zemi pokrok, nemůžou vykázat. Nevím, jestli za Mussoliniho opravdu začaly jezdit vlaky včas, ale za Babiše tedy nezačaly, a oni to vědí.
Ale opět, ti lidé nebyli nijak předurčeni k tomu, aby skončili na těch místech, kde skončili. Před deseti lety byste si nemohli být jistí, že dospějí do dnešních konců. Smutné je, že jim toto doba nabídla. Bývá zvykem plivat na devadesátá léta. U někoho to mohou být vzpomínky na obtížnou dobu, někdo, kdo to nezažil, třeba opakuje, co slýchá. A měla ta doba všemožné nedostatky a selhání. Ale myslím, že ani největší tehdejší kritici si nepředstavovali, že nadejde čas, který bude nabízet takhle blbé kariérní volby.
00:01
