„Miluji vaši vánoční hudbu,“ říká papežský nuncius v Praze

O Vánocích s papežským nunciem

„Miluji vaši vánoční hudbu,“ říká papežský nuncius v PrazeNOVÉ
Když začnu vzpomínat na Vánoce svého dětství, vybaví se mi zejména koledy, říká Charles Daniel Balvo. Foto:

Foto: archiv

Domov

Vánoce Charlese D. Balva, papežského nuncia v Praze, měly mnoho podob, chutí a vůní. Narození Páně slavil v krajinách mrazivých a zasněžených, v oparu vůně grilovaného masa na novozélandských plážích, v temperamentním, ale nesmírně přátelském prostředí i na těch nejnuznějších místech subsaharské Afriky. V letech 1996–1999 je trávil a od loňska opět tráví v Praze. V souvislosti s nimi říká: „Přál bych si, abychom pozvali Ježíše Krista do svých životů. Žijme přítomností a dělejme co nejvíc pro to, abychom si užili tuto radostnou křesťanskou zvěst.“

Liší se vaše osobní adventní příprava od příprav duchovních třeba v těch nejmenších vesničkách?

Protože nepůsobím přímo ve farnosti, moje zkušenost s přípravou na různá období v liturgickém roce, jako je například i advent, bývá odlišná. Na nunciatuře v Praze (v Dietrichsteinském paláci ve Voršilské ulici č. 140/12 pozn. red.) máme malou kapli, v níž se svými spolupracovníky sloužím mši svatou. V kapli máme adventní věnec a pochopitelně také jesličky. Loni jsem šel také na půlnoční mši do svatovítské katedrály.

Co se vám nejvíc líbí na našich vánočních tradicích?

Aspektem vánočních svátků, který mám rád ze všeho nejvíc, je hudba. A to nejen u vás. Existuje tolik koled v různých jazycích! A stejně tak skladby jako Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby, Vánoční oratorium Johanna Sebastiana Bacha či Mesiáš Georga Fredericka Händela. Všechno jsou to nádherná díla.

Mnohokrát jste slavil Vánoce v Africe. Jaké byly?

Křesťanská víra je v subsaharské Africe přítomna pouze asi sto padesát let, takže tam zatím tolik místních tradic nevzniklo. Je pravda, že většina zvyků, které známe v Evropě a Severní Americe, se ve skutečnosti vyvinula až v posledních několika staletích, dlouho poté, co bylo poprvé hlásáno křesťanské poselství. Nejdůležitější okamžiky Vánoc, které jsem zažil v Ghaně, kde jsem byl v letech 1987–1990, a v Keni, kde jsem působil v letech 2013–2017, pro mě určitě nastaly během slavnostních mší spojených s díkůvzdáním místních Bohu za dar Ježíše Krista.

A Vánoce vašeho dětství v Brooklynu? Co se vám při vzpomínce na ně vybaví jako první?

Když začnu vzpomínat na Vánoce svého dětství, vybaví se mi zejména koledy. Z dob, když už jsem byl přece jen trochu starší, je to půlnoční mše. Býval jsem ministrantem, někdy jsem ministroval při půlnoční, jindy zase při mši brzy ráno na Boží hod vánoční. Velmi rád vzpomínám na bílé Vánoce. Nebývaly sice pravidlem, ale pokud jsme měli možnost je prožít, bývaly o to krásnější.

Děti se obvykle nejvíc těší na dárky…

Samozřejmě i toto v mých vzpomínkách zůstalo. Když jsem byl malý a šli jsme večer před Božím hodem vánočním spát, připravili naši rodiče během noci velkou vánoční výzdobu. Ráno jsme se probudili už do vánoční atmosféry s ozdobeným stromkem a dárky pod ním. Jak jsem však dospíval, přišlo s obdobím mé adolescence ještě něco víc než prosté těšení na slavnostní ráno. Začal jsem si uvědomovat podstatu Vánoc, důležitost vánočního poselství a chápat obdarovávání především jako znamení lásky a vděčnosti.

Kde jste zažil Vánoce úplně nejhezčí?

Odpověď na tuto otázku je velmi těžká. Žil jsem skutečně na mnoha místech a každé z nich mělo nějaké své kouzlo. Ale stejně musím říci, že jsem si velice užíval, už při svém prvním pobytu, Vánoce v Praze. Minulý rok jsem do České republiky přijel koncem listopadu. Měl jsem tedy možnost vidět krásu nazdobeného města a vánočních trhů a do posledního tónu prožívat nádhernou adventní a vánoční hudbu.

Věříte, že Boha lze potkat jen v kostele?

Boží přítomnost je něco, co lze vnímat různými způsoby. Svatý Pavel v Písmu i další duchovní autoři poukazují na krásu stvoření jako na způsob poznávání Boží přítomnosti. Existuje také mnoho uměleckých forem – v sochařství, výtvarném umění, hudbě, literatuře –, které jsou projevem vnímání Boží přítomnosti. V každém případě je kostel místem, kde se společenství věřících může k Bohu modlit, naslouchat Božímu slovu, zpívat a přijímat svátosti jako například eucharistii, tedy svaté přijímání.

Jak byste pro současníky a hlavně bezvěrce aktualizoval všechno to lidské, co na sebe vzal Ježíš?

Ježíš je především ztělesněním absolutní Boží lásky k člověku. Jeho poselství obsahují čtyři evangelia a od té doby, co skončilo Ježíšovo působení na zemi, ho hlásají jeho učedníci. Ježíš respektoval důstojnost všech lidí, s nimiž se setkal, zejména těch, kteří byli považováni za vyvržence nebo byli tehdejší společností odsunuti na její okraj. Tvrdá slova měl jen pro pokrytce, zejména náboženské představitele, kteří nejednali podle toho, co hlásali. Kázal soucit, odpuštění a milosrdenství, ale zároveň nabádal lidi k odpovědnosti a k obrácení, tedy aby žili takový život, jaký chtěl Bůh. Je obtížné v jediném rozhovoru shrnout celé Ježíšovo učení, nicméně jeho jádro je obsaženo v páté kapitole Matoušova evangelia v takzvaných blahoslavenstvích, ve výzvě ke skutkům milosrdenství, což je obsahem dvacáté páté kapitoly téhož evangelia, a v novém přikázání milovat se navzájem tak, jak miloval Ježíš nás, jak se píše v patnácté kapitole evangelia podle svatého Jana.

Nejen jako novinářka jsem mnohokrát hájila našeho Ježíška před americkým Santa Clausem, který podle mě dost zkomercializoval základní ideu Narození. Zastával byste se vy jako Američan naopak Santa Clause proti Ježíškovi?

Jednou z oblíbených tradic je i tady v České republice oslava svatého Mikuláše. Na svatého Mikuláše se převlékají tři lidé – jeden má vypadat jako svatý Mikuláš, druhý jako anděl a třetí jako čert. A označení „Santa Claus“ je vlastně variantou „svatého Mikuláše“. Je důležité si však uvědomit, že ačkoli mohou být Vánoce komercializovány, tradice obdarovávání je spojena s významem samotného dne, tedy konkrétně s tím, že lidstvo bylo obdarováno Božím Synem.

Proč v Čechách nejsou kostely mimo Vánoce plné tak jako v Polsku či na Slovensku?

Vyrostl jsem kousek od New York City a nikdy nezapomenu na naši nedělní rodinnou tradici. Pravidelně jsme chodívali na mši svatou a s bratrem jsme často ministrovali. Po bohoslužbě vedly naše kroky obvykle do pekárny, kde jsme nakoupili pečivo k nedělní snídani. Pokud to počasí dovolilo, čekala nás po snídani dlouhá procházka, maminka zatím chystala výbornou sváteční večeři. Proč to říkám? Protože naše katolická identita byla nesmírně důležitá. A protože každá země má své vlastní tradice, jak slavit nedělní mši svatou, a nejen ji, což platí jak pro Českou republiku, tak i pro vámi zmiňované sousední Slovensko a Polsko. Historie katolické církve je dlouhá a v průběhu času zaznamenala světlé okamžiky i chvíle temna. Ve dvacátém století byla náboženská praxe v českých zemích například značně ovlivněna nacistickou okupací. Po ní zase komunistickým režimem. Podle příkladu papeže Františka se církev dnes znovu snaží přiblížit lidem Kristovo poselství jako něco, co může lidi opět přitáhnout k tomu, aby žili život v modlitbě a bohoslužbě.

Co přejete k Vánocům věřícím, lze předpokládat. A bezvěrcům?

Navzdory našim nedokonalostem a některým historickým událostem je vánoční poselství skutečně jedním z projevů Boží lásky a pokoje pro všechny lidi dobré vůle. Důležitou součástí české kultury je umění, které se v mnoha svých podobách snaží zpodobnit vše krásné. A Bůh je láska a krása. Bůh je umělec a my lidé jsme tím nejkrásnějším z jeho stvoření. Poselství, které církev hlásá, je tedy to, že Bůh nás tak miluje, že nám poslal to nejcennější, a to svého Syna.