Co nám ukázal spor o břevnovskou mši

Před pár dny ke mně doputovala studie Prof. Františka Kunetky, která už asi vyšla daleko dřív. Když jsem ji četl, uvědomil jsem si něco závažného a chci se o to podělit. Pochopil jsem, že vášnivé a novináři jako vždy nafouknuté debaty nejsou tím podstatným, co se odhalilo. Případ P. Marka O. Váchy je zcela prostý. P. Vácha v břevnovské sýpce odsloužil mši, přičemž se dotkl hranice liturgických pravidel a dokonce ji i překročil. Kdyby bohoslužbu lépe promyslel, mohlo vše proběhnout v klidu. Chápu to, všechno teď děláme ve spěchu. Vysílání televize Noe znepokojilo některé věřící, kteří žádali nápravu. Pražský arcibiskup, Mons. Jan Graubner odpověděl verdiktem, na který má právo a z hlediska kanonického práva je povinen to udělat. Učinil tak velmi nešťastným způsobem. Pokud v případě P. Váchy vidíme ve všeobecném spěchu polehčující okolnost, neměli bychom ji upírat arcibiskupovi. Oba pánové si věc ujasnili a došli ke smíru, který zveřejnili. Pokud spory, jak vidíme, dále trvají, je to proto, že různí rozvratní lidé odmítají tuto mrtvolu pohřbít.

Popsaný spor, jeho průběh a studie prof. Kunetky mě však vedou k tomu, že jde o věci podstatně závažnější. Vím, že všichni diskutující mají pravdu, byť každý jinou, a proto ji já mít nemohu. Nikdo mi však nemůže zakázat vyslovit mé názory, a to i v případě, že bych byl držen na uzavřeném oddělení blázince. Z toho, co čtu a sleduji ve společnosti, je jasné, že v majestátním hávu potřeby hájit a rozšiřovat poklad církve, který spočívá v mnohosti variant a přístupů v jednotě Kristovy lásky, doporučují přijmout vše a cokoli. Nejde přitom ani o toleranci, která, ač měnitelné, hranice vždy má. K čemu to povede? Souhrnně řečeno k rozkouskování a posléze atomizaci církve, která by tak mohla zaniknout. Nahradila by ji síť lidí, kteří se vzájemně milují. Taková síť by se jednak snadno trhala (lidé se často rozkmotří), jednak by byla rozporuplná, protože v cyklu vzájemné lásky se zákonitě stane, že někdo dost vzdálený od člověka na počátku řady bude nenávidět toho, kdo na něm stojí. Konečně pak tato síť nemá žádný pevný bod, který by ji určoval a garantoval. Ale podívejme se na jednotlivé projevy.

Začnu tím, že uvedená pluralita povede k odumírání pojmu svatost. Toho už jsme svědky. Masivně u věřících, obecně u nevěřících, a dokonce u značné části presbyteria. Uvažte, prosím, dvě věci. Jak jinak by se vyvíjel břevnovský problém, kdyby se mluvilo o mši svaté? Co znamená, když o někom řekneme, že mu nic není svaté? Znamená to, že se jedná o člověka schopného udělat cokoli. Mezi takovými lidmi dnes žijeme a často se stáváme jejich obětí. Každodenně jsme podváděni, okrádáni, vydíráni, obelháváni, rozeštváváni, …

Pluralita názorů a neexistence přesně určené normy znemožní jakékoli kvalitní hodnocení znalostí a morálky. Právo na vlastní názor vede v prvé řadě k tomu, že v humanitních předmětech stojí proti sobě názor examinátora a zkoušeného. Takže odpověď na otázku: Kolik bylo evangelistů?, která zní: Svatí čtyři evangelisté byli tři, Petr a Pavel, musí být respektována jako správná. Ano, přeháním, ale vpodstatě stejné případy jsou na denním pořádku. Daleko vážnější je situace u soudů. Názor viníka trestného činu z jeho pohledu nebude mravně závadný, a proto fakt, že zkopal malé dítě a způsobil mu zranění, musí vést k jeho beztrestnosti.

Další projev plurality a demokratizace bude vyžadovat více papežů, nejlépe třináct, kde třináctý bude stát na místě Kristově (jakýsi pravý papež), kterého ovšem mohou přehlasovat ostatní v roli apoštolů. Navíc se bude vyskytovat více závazných výnosů, z nichž si diecéze vyberou ten pro ně vhodný. Spolu s tím dojde také ke zmatku v dogmatech, která jednotliví papežové budou vyhlašovat, respektive rušit. Dlouhá staletí formulované Krédo může být farnost od farnosti jiné, takže zanikne jeho všeobecná platnost. Také liturgie a všechny svátosti se mohou nejen lišit způsobem udílení, ale i formulí, což způsobí nejednotu a nejistotu o jejich platnosti. Nakonec budeme v postmoderním filosofickém blábolu poučeni o tom, že Ježíš Kristus nikdy nežil a existuje jen skrze víru v hlavách věřících, čímž budeme uvrženi do nejistoty, zda vůbec existuje spása. Takové výroky už zazněly z úst renomovaných kněží.

Toto všechno konají protagonisté nového pojetí církve z lásky k věřícím, pro jejich dobro a pro jejich osvobození z pout poslušnosti. Jaksi přehlédli, že věřící uvádějí do zmatku a strachu o spásu vlastní duše. Hrůzné jsou přitom dvě věci. První je, že hlásají lásku, ale rozeštvou církev na nesmiřitelné nepřátele, kteří se budou hryzat jako vyhladovělé krysy. Druhou je, že si to nikdo neuvědomuje. Pokud ano, tak veřejně nevystoupí, protože mediálně proslulí protagonisté jsou považováni za nedotknutelné. Promluvit proti nim je téměř trestný čin. Jsem si toho vědom.

Závěrem vám položím jednu otázku. Nezdá se vám, že čelíme daleko rafinovanější snaze zlikvidovat církev, než bylo pronásledování prvokřesťanů nebo persekuce diktátorských režimů, či svatých válek muslimů? Je to o to horší, že dnes čelíme bezbřehé hlouposti chytráků a „mudrců“. O tom máme v češtině krásné úsloví: S hloupostí se ani Pán Bůh do křížku nepouští.