„Že je někdo přijatý na FAMU, ještě vůbec nic neznamená,“ připomíná režisér nového filmu Okupace

ECHOPRIME

„Že je někdo přijatý na FAMU, ještě vůbec nic neznamená,“ připomíná režisér nového filmu OkupaceROZHOVOR
"Já jsem se už v šesté třídě rozhodl, že budu režisér. A nikdy mě to nepustilo," říká Michal Nohejl. Foto: Jan Zatorsky
Týdeník

Jiří Peňás

V kinech běží film s nenápadným názvem Okupace, kterým by se divák neměl nechat odradit. Je to film, který by možná natočil Quentin Tarantino, kdyby byl Čech a vyrostl v české kotlině s jejími mentálními možnostmi. Je to film ostrý a přitom bizarní, o českém charakteru a velké ruské alkoholické duši, která když si tu malou českou dušičku přitiskne, už ji jen tak nepustí. Režisér Michal Nohejl s tímto filmem debutuje, ale u filmu pracuje už třicet let. Je to těžký profesionál v pobočním filmovém odvětví, reklamním.

Nikdy není pozdě, ale přece jenom v pětačtyřiceti debut… To asi mělo nějaký důvod.

Ano, to vykouzlí úsměv na tváři. Ale myslím, že nejsem první, kdo natočil první film až před padesátkou. Vlastně jsem se na to chystal celý život.

Celý život?

Já jsem se už v šesté třídě rozhodl, že budu režisér. A nikdy mě to nepustilo. S mým spoluscenáristou Vojtěchem Maškem jsme už od mládí točili nějaké filmy. Na gymnáziu jsem jasně věděl, že musím na FAMU, to byla samozřejmá meta, tehdy to tak bylo. Myslel jsem si, že když udělám FAMU, tak mi bude ležet svět u nohou a budu točit jeden film za druhým. Takže vlastně už někdy ve třetím ročníku na gymnáziu jsem dělal přijímačky, tehdy mě k tomu přemluvil Ondřej Vetchý, který mi pomáhal s prvními filmy, a on mi řekl, že tam má kamaráda, režiséra Zdeňka Sirového, a že to prostě musím zkusit. Tak jsem to zkusil – a oni mě nevzali. Přišel jsem za Ondřejem do divadla a říkal jsem mu to a on mě takhle chytil a říká: Hlavně neudělej žádnou blbost. Já na to, co bych jako měl dělat? On říkal: Já jsem v tvým věku neudělal řidičák na pionýra a myslel jsem na sebevraždu. Tak na to jsem opravdu nemyslel… Ale ještě mi dal číslo na pana Sirového, že mu mám určitě zavolat a zeptat se ho, co bylo špatně, tak já to udělal a Zdeněk Sirový mi říká: Tam bylo špatně úplně všechno…

To potěší a povzbudí…

To jo. Tak jsem počkal a dostal se na filmovou školu ve Zlíně a po dvou letech šel na FAMU. Pro vstup na FAMU to byla asi výhoda. Měl jsem to štěstí, že jsem nastoupil do ročníku Věry Chytilové. Byl to její poslední ročník. Ročník přede mnou rozprášila celý.

Vyhazovala lidi?

Ano, to dělala běžně. Ale myslím, že to ke studiu na umělecké škole patří. Filmová režie je strašně náročná věc. Nebo může, ale pak je to k ničemu. Pedagog není schopen jen na základě přijímacích zkoušek poznat potenciál uchazeče. Chytilová říkala, že to, že je někdo přijatý na FAMU, ještě vůbec nic neznamená. Je to vždy sázka do loterie. Je lepší vzít do prvního ročníku víc studentů a nemilosrdně je pak vyhodit, pokud na to nemají. Je to drsné, ale na druhou stranu, člověk, kterého vyhodí v prvním ročníku, má čas přemýšlet o tom, jak si život uspořádat jinak. Pokud zůstane, trápí se několik let a trpí i v realitě po zakončení studia.

Celý rozhovor s režisérem Michal Nohejlem si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 199 korun za měsíc zde.

Foto: Echo