Václav Klaus: Za jednu generaci je možné ztratit veškeré etické a kulturní dědictví minulosti

Václav Klaus: Za jednu generaci je možné ztratit veškeré etické a kulturní dědictví minulostiNOVÉ
Úhel pohledu

VÝPISKY Z ČETBY

Václav Klaus

Další vzdálené výpisky – č. 12 (rok 1982)

Uvědomuji si, že já – přesvědčený obhájce národního státu Čechů (nikoli obhájce čecháčkovství) – strašně málo cituji české autory. Je to i proto, že jsem v 70. a 80. letech téměř nic českého nečetl. Literatury disentu byla málo zajímavá, protože byla neanalytická. Byly to pouhé paušální soudy odmítající režim, na nichž nic objevného nebylo. V oboru ekonomie psali osmašedesátníci (ekonomové Charty 77) texty, které byly slabší než ty, které psali ekonomové v tehdejších oficiálních časopisech. Snesl jsem číst jedině časopisy Lidé a země a Věda a život. A samozřejmě knihy ze Škvoreckého '68 Publishers v Torontu. Věděl jsem, že je to špatně, že čtením převážně cizí literatury o něco přicházím.

V roce 1982 se mi dostala do rukou kniha Petra Pitharta „Osmašedesátý“, která se svou kvalitou z našich domácích textů zcela vydělovala. Za cenné jsem považoval úvahy typu, že „rok 1968 byl generační záležitostí odčiňování špatného svědomí“ nebo, že „21. srpen 1968 zbavil reformní komunisty zodpovědnosti“ za dvě předcházející komunistická desetiletí, což byl sice trefný soud, ale z hlediska historie zjevný omyl.

Petr Pithart (tehdy) viděl „defekty politiky znečištěné kulturou“ (což vysvětluje jeho nejednoznačný vztah k Václavu Havlovi). Byl si vědom toho, že „od roku 1956 žili komunističtí intelektuálové v permanentní iluzi, že jsou předvojem společnosti“. Pěkný byl i jeho soud, že „byla probojovávána pravda jejich vlastního vystřízlivění. Reformní komunisté byli vesměs se systémem spjati daleko více, než se zdálo a než by oni sami byli ochotni připustit. Přes časté konflikty s mocí od ní neměli dostatečný odstup“.

„Reformní komunisty nikdy nenapadlo, že pravdy, které objevovali a hlásali, nemuseli znít všem tak úplně převratně jako jim“. A že „vyloučení komunisté naivně a sebevědomě předpokládali, že se celý systém zhroutí, budou-li oni odstraněni“. Toto byly od Petra Pitharta skvělé analytické soudy (a proto jsem měl a mám pro něj určitou slabost, z jeho strany neopětovanou), ale to nijak nevysvětluje, proč se po roce 1990 reformními komunisty tak obklopil. Když se nad posledními třemi odstavci zamýšlím, začínám být zmatený. U těchto svých výpisků jsem neměl jméno autora, pouze si pamatuji, že byl Petr Pithart autorem knihy „Osmašedesátý“. Že by tyto mé výpisky byly od nějakého jiného tehdejšího samizdatového autora? To by bylo velmi pikantní.

John Stevas v The Three Banks Review (skvělém čtvrtletníku, který jsem poštou dostával zdarma po celá léta z Anglie i v této pochmurné době – stačilo si o něj napsat) v článku „Tory Philosophy – A Personal View“ v říjnu 1982 psal, že „konzervativci jsou strážci (nebo snad správci, custodians) nikoli dogmatu nebo doktríny, ale tradice“. Měli „hlubokou víru v organickou podstatu lidské společnosti“.

Už v roce 1982 mluvil o „inerci, lhostejnosti, nudě a trivialitě, které se stále více stávají charakteristikou naší doby“. Za hrozbu „nového barbarismu“ považoval to, že „za jednu generaci je možné ztratit veškeré etické a kulturní dědictví minulosti“. Podotýkám, že to byl bankovní časopis a že to nebylo o dnešku, ale o době před čtyřiceti lety.

Z okruhu Demokratické iniciativy (výrazné alternativy Charty 77) přišel text Hic et Nunc, kde se psalo, že „hlupáky se nestáváme z důvodu pouhého nedostatku intelektuálních schopností, ale z existencionální slabosti, z nedostatku odvahy konfrontovat pravdu a lež, možné i nemožné, pravé i nepravé“.

Pilně jsem studovat otázky metodologie vědy, např. článek A. W. Coatse ve velmi kvalitním švýcarském čtvrtletníku Kyklos (č. 2, 1982), který byl kupodivu v tehdejší době k dispozici v bankovní knihovně v Praze (mám pocit, že jsem byl jeho jediným čtenářem). Plně jsem s autorem souhlasil a souhlasím, že „studium metodologie má přímou praktickou hodnotu“ (dodal bych, že zejména pro měkčí vědní disciplíny jako je ekonomie nebo psychologie).

Mark Blaug v tomto kontextu trefně poznamenal, že ekonomové sice intenzivně provádějí empirický výzkum, ale většinou je to něco jako „hrát tenis se sítí spuštěnou na zem“ (like playing tennis with the net down). Ekonomové podle něho spíše „verifikují, než falzifikují“. Tento problém, či případný defekt, mne v mé tehdejší „ekonometrické“ éře zajímal, resp. trápil.

Ve stejném čísle Kyklosu psal H. Thoeben o „mechanistických a organistických analogiích v ekonomii“. To první je přijetí „newtonovské kosmologie“ (vlastně klasické mechaniky). Já bych ale tehdy považoval za nezbytné přísně rozlišovat mechanistický přístup „jako užitečnou metodu analýzy“ od falešné hypotézy, že je „lidské chování v podstatě mechanistické“. To mnozí rozlišit nedokážou. Autor cituje slavný výrok Kennethe Bouldinga, který se ptal, „je-li podstatné, zda planetami hýbají andělé či nějaké jiné síly?“. (Často se v těchto výpiscích zmiňuji o Kornaiovi, který chápal ekonomický systém jako „živý organismus“ a proto mluvil o „vegetativním prvku ekonomického systému, který zajišťuje jeho elementární fungování“, nikoli centrální nervový systém.

V září 1982 byl v Journal of Economic Literature přetištěn starý Schumpeterův (zemřel 1948) text „The Crisis in Economics – Fifty Years Ago“. Ekonomie je podle Schumpetera „doktrínou, kterou můžete přijmout nebo odmítnout“, ale ekonomie je současně „arsenálem teoretických nástrojů, které je třeba znát dříve, než se pustíme do debaty o jejich užitečnosti“. Často studentům cituji Schumpeterův výrok, že „ekonomové musí pochopit, že je třeba jejich disciplínu studovat jako jakoukoli jinou“. Schumpeter v tomto svém textu zmiňoval i Ernsta Macha a jeho „Denkökonomie“, která říká, že „mít teorii je úsporou myšlení“.

Schumpeter byl jedním z největších. A já jsem se nejvíce z ekonomie naučil právě od něho, když jsem v roce 1965 v Graduační škole Ekonomického ústavu ČSAV povinně studoval jeho veledílo History of Economic Analysis. Velmi jsem si vážil toho, že jsem se o 30 let později stal čestným předsedou České schumpeterovské společnosti a že jsem byl prvním (Josef Alois Schumpeter v osmnácti letech odešel ze své rodné moravské Třešti studovat do Vídně), kdo na počátku 90. let dostal ve Vídni Schumpeterovu cenu.