Salon o fotbale a EURO 2020: Sledujeme podivně zorganizovaný turnaj s ozvěnou sporů

ECHOPRIME

Salon o fotbale a EURO 2020: Sledujeme podivně zorganizovaný turnaj s ozvěnou sporů
"Před pětadvaceti lety přijeli fanoušci šestnácti týmů do Anglie na mistrovství, jehož heslo znělo Fotbal se vrací domů. Teď hraje čtyřiadvacet mužstev v různých městech." Foto: Profimedia.cz
Týdeník

Ondřej Štindl

V mnoha místech Evropy pokračuje mistrovství kontinentu v kopané. V Česku se často připomíná, že se tak děje pětadvacet let poté, co zdejší tým získal na šampionátu v Anglii nečekaně stříbro. Atmosféra těch dvou mistrovství je ale výmluvným způsobem rozdílná. V roce 1996 optimistické setkání týmů z různých míst Evropy a jejich fanoušků v době doznívající euforie z pádu železné opony a entuziastického evropanství. Čtvrt století poté sledujeme podivným způsobem zorganizovaný turnaj, v němž jsou slyšet i silné ozvěny politických sporů a prohlubujícího se rozdělení uvnitř Unie.

Na druhou stranu – nic nového. Fotbal je dlouhou dobu víc než jenom sport. Také o společenské či politické dimenzi probíhajícího mistrovství a jeho vnímání v různých zemích Týdeník Echo debatoval s šéfredaktorem české verze fotbalového magazínu Panenka Štěpánem Etrychem, Jaroslavem Šimovem z ruské sekce Rádia Svoboda, polským novinářem a spisovatelem Mariuszem Suroszem, který v Polsku právě vydal knihu Praha / České cesty, hispanistkou a překladatelkou Anežkou Charvátovou a publicistkou Lucií Sulovskou. Debata probíhala v mezidobí po zápasech ve skupinách a před začátkem osmifinále (tam ČR uspěla: výhrou 2:0 nad Nizozemskem postoupila do čtvrtfinále, kde se v sobotu 3. července střetne s Dánskem).

Foto: Foto: Jan Zatorsky

Surosz: Před pětadvaceti lety přijeli fanoušci šestnácti týmů do Anglie na mistrovství, jehož heslo znělo Fotbal se vrací domů. Teď hraje čtyřiadvacet mužstev v různých městech. A nejvíc symbolickou událostí šampionátu podle mě byl kolaps dánského hráče Christiana Eriksena, odhalila se v něm totiž pravá tvář současného fotbalu, který je především velký byznys. Mohl to vidět celý svět a právě kvůli byznysu je mužstev na mistrovství tolik a hraje se takovýmhle způsobem.

Etrych: Rozdíl oproti šampionátu před pětadvaceti lety je veliký. Současnému mistrovství chybí jednotící prvek, kdy fanoušci různých týmů přijedou do jedné země, cestují po ní a vytvářejí atmosféru šampionátu. V situaci, kdy se turnaj hraje v jedenácti městech od Sevilly po Baku, tohle není možné. Fanouškovský svět není jen na stadionu v době utkání, ale hlavně v ulicích pořadatelských měst, kde se potkávají a mísí příznivci různých týmů a vzniká neopakovatelná, fajn atmosféra. To letos neexistuje a takhle by to bylo i bez ohledu na covid. Kolik lidí si může dovolit cesty napříč Evropou, navíc v situaci, kdy před začátkem vyřazovací části ani nevědí, v jaké zemi bude jejich tým hrát? Tohle UEFA nedomyslela.

Z postsovětského prostoru se na šampionát dostaly týmy dvou zemí, které jsou už několik let v konfliktu hraničícím s válkou – Ruska a Ukrajiny. Ovlivnilo to v nich nějak vnímání šampionátu?

Šimov: Jistě ovlivnilo. Nejdřív bych ale rád vyjádřil souhlas se Štěpánem Etrychem. Šampionátu skutečně chybí „locus ferias“, místo svátku, místo, v němž lidé společně prožívají cosi hezkého. Teď k vaší otázce. Ten spor se projevil už v trochu provokativním gestu Ukrajinců, kteří chtěli mít na dresech heslo „Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!“, což je heslo, které má velkou a dlouhou historii, v některých ohledech spornou. V dnešní době je ale především spojované s revolucí roku 2014. Rusové zas vygradovali situaci tím, že si na ukrajinské dresy stěžovali UEFA, což tu situaci ještě víc politicky vyhrotilo. Když se hrálo mistrovství Evropy v roce 1996, bylo to jen pět let po rozpadu Sovětského svazu, tehdejší vývoj opravňoval naději v přicházející větší evropskou sounáležitost, do níž budou tak nebo onak zapojeny i ty nejvýchodnější země kontinentu. Teď se hraje spíš v době izolace a konfrontace.

Je vnímání šampionátu v Rusku a na Ukrajině tomu odpovídajícím způsobem bojovné? Nebo ho lidé berou prostě jako sportovní turnaj?

Šimov: Ve fotbale se vždycky nějak projevuje politika. V tomhle případě bylo jedině dobře, že hrací systém mistrovství byl nastaven tak, že bylo velice nepravděpodobné, aby na sebe týmy Ruska a Ukrajiny narazily, neumím si představit, kolik policajtů by muselo být nasazených ve městě, kde by se takové utkání hrálo.

Politicky nejnabitější zápas dosavadního průběhu mistrovství ale nakonec bylo utkání Německa proti Maďarsku v Mnichově. Mnichovská radnice chtěla nechat nasvítit stadion duhovými barvami na protest proti novému maďarskému zákonu, který zakazuje propagaci LGBT životního stylu ve školách. Vnímali maďarští fanoušci tohle utkání jako něco víc než sport?

Sulovská: Vnímali, ale myslím, že je důležité říct, že iniciativu v tom měli jednoznačně Němci, kteří to utkání pojali jako střet mezi vyšším lidstvím a civilizací a bigotní zaostalostí. Maďaři k zápasu nepřistupovali jako k příležitosti vypořádat se se západní Evropou. Chovali se apoliticky, v týmu jsou na to různé názory, například brankář Gulácsi v minulosti podpořil LGBT komunitu. Až kvůli té německé iniciativě zápas tuhle dimenzi v očích maďarských fanoušků získal. Do složité situace se tak paradoxně dostala protiorbánovská opozice, nikoli Orbán, na jehož voliče tato témata a obecně vymezování se vůči té kulturní levici v západní politice mají mobilizační účinek. Opozice musela nějak reflektovat, že naprostá většina lidí v zemi – bez ohledu na postoj k Orbánovi – fandí maďarskému týmu. To, že Orbán a jeho Fidesz prosadili zákon v téhle době, se pro ně, myslím, ukázalo jako spíš výhodné, prozatím.

Celý Salon si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.

Foto: Týdeník Echo