Luděk Munzar, herec, který si rozuměl s auty i básníkem

Zemřel Luděk Munzar, herec, který si nemusel lepit knírek, neboť ten jeho mu dokonale seděl. Byl to vzácný, asi obecně mizející druh herce mužného typu, silný ve výrazu a jemný v jeho provedení, přirozený, ale přitom naprosto netuctový, obdařený chlapskou přitažlivostí, stejně jako přirozeným a rozvíjeným intelektem. Adekvátním blížencem v globálním rozměru mu byl Paul Newman, kterého Munzar daboval, měl s ním podobné záliby v automobilových závodech a létání (v tom byl Munzar myslím ještě dál) i v tom, že nepovažoval herectví za jedinou věc, které se musí ve svém životě věnovat. Obdivuhodné bylo jeho civilní vystupování, které bylo nenucené, zdrženlivé, a přesto vědomé si svého významu a ceny. Dojemné bylo myslím i jeho manželství s Janou Hlaváčovou, herečkou a ženou obdobných kvalit v ženském podání.

Jak známo, Luděk Munzar spolu s Janou Hlaváčovou odešli v roce 1990 z Národního divadla, jehož hereckou poetiku během dvaceti let (byla to normalizační léta, ale bylo by křivdou právě je s nimi spojovat) spoluvytvářeli. O důvodech jejich odchodu se toho již hodně napsalo, bylo to nejspíš rozhodnutí pro ně důležité, které nikdy neodvolali: když v roce 2011 dostával Munzar v ND Thálii, prohlásil, že byl přesvědčen, že na jeho jeviště už nikdy nevstoupí. Musel ten důvod odchodu být tedy skutečně silný a vůle se nevrátit opravdová: na rozdíl od Hlaváčové, která odešla na Vinohrady, Munzar už do žádného divadla nenastoupil.

Do divadla nikoli, ale před diváky se vrátil v září 2010 v pořadu Obleču tě do hvězd, kterým pražská Viola vzpomněla sto let od narození básníka Františka Hrubína. A připomenul ho právě Luděk Munzar, kterého pojilo s Hrubínem pozoruhodné přátelství, o němž se jinak zdrženlivý Munzar rozhovořil v interview s mou tehdejší kolegyní Janou Machalickou v LN. Munzar rozhovory poskytoval jen velmi vzácně, ale vzpomínám si, že mi Jana říkala, jak mu záleželo na tom, aby se vědělo, že se s Hrubínem opravdu přátelili a měli se rádi, přestože byl mezi nimi rozdíl třiadvaceti let. Pocházeli však oba z venkova a právě ta venkovská citlivost je měla sblížit. Poznali se v roce 1958 při práci na Hrubínově Srpnové neděli, autor, v té době slavný básník, slavný i svým projevem na II. sjezdu spisovatelů, za který byl pak zase zmáčknut, chodil do divadla na zkoušky a na místě ještě leccos na textu upravoval. A s Munzarem si padli do oka: „‚Ty jsi z venkova, že?‘ –‚No.‘ – ‚Já jsem Franta, ty jsi Luděk.‘ – ‚To já nemůžu, to se nezlobte.‘ – ‚Já na tom trvám.‘ No a takhle naše přátelství začalo. O premiéře jsme se už navštěvovali a potom přišla další hra – Křišťálová noc.“ Tak to Munzar líčil mé kolegyni. 

Jejich přátelství, kdy, jak Munzar říkal, střídavě na svých venkovských chalupách slavili jaro a loučili se s podzimem, trvalo do Hrubínovy smrti, která přišla v jeho jednašedesáti letech 1. března 1971. Připomínám ho tu i proto, že si lze snad i představit, jaký taková blízkost s básníkem může mít vliv na hercovu práci, na její vážnost a sebeúctu. Nevím, jestli něco takového dnes existuje. Pokud ano, tak ať si toho obě strany váží, jako si toho vážil Luděk Munzar.