O mé oběti nepíši, jest samozřejmá. Vzorový příběh generála Bedřicha Homoly

V pamětech Křik Koruny české připomíná Václav Černý, že represivní akce zavedli nacisté sice proti celému našemu národu, vyhlazovací akce však jen proti dvěma jeho složkám – proti inteligenci a proti bývalému důstojnickému sboru: hodlali zlomit národní páteř mravní a národní páteř brannou. A tento fakt se nějak cestou ztratil. Aniž si jej národ uvědomil. Ze slov profesora Černého promlouvá bolestný pocit nevděku a nedocenění jistěže vůči sobě, ale i vůči těm obětem, které šly na smrt kvůli věrnosti národu, republice a přísaze, kterou složily. Právě tahle věrnost byla po uchvácení moci komunisty přitěžující okolností, ba zločinem. Komunistický režim věděl, že právě v těchto lidech má potenciální (a často skutečné) nepřátele, a mstil se jim právě za jejich odvahu.

Dalo by se říct, že celá vrstva nekomunistického odboje, kam až na výjimky důstojníci náleželi, byla po únoru 1948 znevážena, bagatelizována, odsouzena k zapomenutí: ti přeživší byli často znovu perzekvováni, ti mrtví byli ještě víc mrtví. Trvalo to prakticky po celé období, takže po roce 1989, když se věci přece jen napravovaly, udělovali prezidenti republiky vysoká státní vyznamenání in memoriam prakticky neznámým lidem.

Byl mezi nimi i armádní generál Bedřich Homola (1887–1943), který dostal Řád bílého lva v roce 1998 od prezidenta Václava Havla. Přebíral ho vnuk Zdeněk Homola. A ten se rozhodl, že dědečkovi, kterého nepoznal, musí i on splatit dluh. Výsledkem je kniha Generál Bedřich Homola. Vrchní velitel Obrany národa. Zakázaný hrdina. Není to v pravém slova smyslu historiografická práce, a asi o to ani neusilovala, i když k ruce byl autorovi známý historik Jan B. Uhlíř, který napsal úvodní stať a několik doplňkových textů. Hlavní hodnota knihy je v dokumentech, které jsou s životem a činností Bedřicha Homoly spojeny. Jsou to fotografie rodinné, civilní, příležitostné, i „oficiální“ v uniformě, řády a vyznamenání z první republiky a pak z let 1945 až 1948, kdy popravený generál byl ještě oceňován. Je tu přepsán deník z ruského zajetí, který si budoucí legionář psal v roce 1915. Zajímavé jsou propriety z doby jeho služby v prvorepublikové armádě: tehdy vysoká šarže musela mít šavli, Homola si tu svou přivezl z Ruska – stejně jako manželku Galinu, jejíž žádost o milost „Vůdci a říšskému kancléři“ je zoufalým pokusem obměkčit bestii.

Celý text Jiřího Peňáse si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Objednat si jej můžete zde.