Remcalové nechť si na uprchlíky stěžují v Rusku

KOMENTÁŘ

Remcalové nechť si na uprchlíky stěžují v Rusku
Uprchlíci na nástupišti v polském pohraničním městě Přemyšl. Foto: Jakub Fujáček
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Každý vidí, co chce, třeba i zemi plnou egoistů, ale mně se jeví, že Česká republika, tedy přesněji lidé v ní, se nyní chovají na úrovni toho, co je teď potřebné. To je na jedné straně zachovávat klidné rozhořčení (na agresora, na Rusko), na straně druhé nepřekážet v tom, co je teď nejdůležitější. To je především prakticky zvládnout mohutnou uprchlickou vlnu. Nepřekážet, nekomplikovat a v rámci svých možností pomoci.

Uprchlickou vlnu si nikdo v téhle zemi nepřál, nikdo ji nevyvolával a nikdo se na ni netěšil. Je to něco na způsob živelní pohromy, která se ovšem odehrává asi tisíc kilometrů daleko, nicméně projeví se v jiné zemi. Příčina té pohromy není nějaká přírodní fatalita, ale zcela konkrétní agrese jiného státu, který je za ni plně odpovědný. Takže případní remcalové se mohou obrátit na zcela konkrétní adresu, tedy na Rusko. Je vůbec zajímavé, že příznivci Ruska jsou často největší odpůrci přijímání ukrajinských žen a dětí, které právě to Rusko z jejich domovů vyhnalo, odmítají jim pomoci. Vysvětlení je dávno známé, že totiž Rusko (to imperiální, putinovské) přitahuje jistý druh povah, zlých povah.

 

Často se teď objevuje srovnání s rokem 2015 a uprchlickou vlnou, jíž se záhy začalo říkat migrační vlna. To, co se děje nyní, není však v pravém slova smyslu migrace. Migrace je hledání nových míst k životu, ať už z jakýchkoli důvodů. Je to proud trvalý (z jihu na sever), a když se mu nestaví nic do cesty, je také nepřetržitý a nevyčerpatelný. Rok 2015 jen vzedmul vlnu, ale ten tok tu byl už předtím a nikdy se nezastavil. Typické pro migraci je, že se jde tam, kde jsou lepší životní podmínky. To rozhodnutí bývá zajisté těžké, ale často je dobrovolné a nelze u většiny říct, že by zachraňovali bezprostředně životy. Většina jich je jde zlepšovat.

K tomu se přidávala skutečnost, že především v Německu byla (a je) migrace ještě něčím jiným. Byla médiem k řešení německého historického mindráku. Měla být (a je) prostředkem k „ozdravení“ špatného svědomí obtěžkaného historickými vinami (z větší části již fiktivními), prostředkem k tomu, změnit společnost, učinit ji jinou, než bývala, tedy třeba méně německou… Šlo tedy o německo-německý problém.

To, co nyní zažíváme, je úplně jiný případ. Zaprvé snad nikdo tady vážně nemůže s ukrajinskými válečnými uprchlíky (uprchlicemi) manipulovat jako s nějakým ideologickým prostředkem. A zadruhé, žádná z těch žen si útěk nevolila, neplánovala ho, a kdyby to jen trochu bylo možné, zůstaly by ve svých domovech. Absolutní většina z nich se hodlá vrátit a lze předpokládat, že to udělá, jak jen to půjde. Což zajisté neznamená, že to půjde hned a že některé tady zůstanou dlouho, některé třeba i napořád. Neměli bychom z toho mít strach, ostatně víme, co tady díky těm skromným ženám máme.

V tom roce 2015 jsme údajně selhali, aspoň je to občas slyšet. Já si to nemyslím, neboť selhat lze jen v úkole, který se může nějak řešit. Tehdy jsme ho řešit nemohli. Absolutní většina uprchlíků se tehdy chtěla České republice vyhnout či se tu jen mihnout a utíkala do vysněného Německa (či Švédska a podobně). Pomáhat se dá jen těm, kteří o to stojí. Argument, že jsme tehdy pro ně nebyli dost přitažliví, je směšný. Teď najednou pro ty ženy asi jsme. Bude to tím, že jsou to poněkud jiní uprchlíci. Je divné to tak říct, ale buďme za ně rádi. Jsou naši.

×

Podobné články