Katovice – město, které se vydalo opačným směrem. Co je tam třeba vidět a co ochutnat

Není to tak dlouho, co Katovice otočily směr svého růstu. Desítky let se tohle hornické město ve Slezsku rozšiřovalo do podzemí, do uhelných šachet a slojí. Ve třetím tisíciletí ale roste od povrchu vzhůru a je poctivé říct, že to je růst do krásy. Na moderní architektuře si dávají v Katovicích záležet a platí to jak pro nové stavby, tak pro úpravy míst, kde se těžilo černé uhlí. Ono to ostatně ani jinak nejde, protože tato místa spolu těsně sousedí a někde se dokonce prolínají.

Průnik starých a nových Katovic lze nejen na mapě, ale i přímo ve městě označit naprosto přesně. Je jím bývalá těžební věž uhelného dolu, upravená nyní jako rozhledna nejen nad městem, ale především nad areálem Slezského muzea, které využívá nejen historické industriální budovy, ale přidalo k nim i další moderní. Areál bývalého dolu Varšava byl na moderní muzeum přebudován v roce 2014 podle projektu, který se svým týmem připravili rakouští architekti Florian Riegler a Roger Riewe. Světlo do podzemních sálů zajišťují světlíky, které mají na povrchu podobu bílých kvádrů, stejně byly navrženy i další budovy, ve kterých je technické zázemí a administrativní provozy. Při pohledu z těžební věže navozují čisté kvádry uprostřed květinových záhonů pocit, že tady ze země skutečně vyrůstá nové město.

Talíř z budoucnosti

Z věže je také vidět futuristická hala Spodek, tedy v českém překladu Talíř. Už jen kvůli ní stojí za to se do Katovic vypravit. Je to historie města i jeho budoucnost, dějiny, emoce, sport i hudba v jednom. Tady totiž přerod industriálních Katovic v moderní metropoli před půlstoletím začal.

„Spodek je pro Poláky, a ještě více pro Slezany, magické místo. Jak nemám rád všechny ty expresivní přívlastky, tak tahle stavba je skutečně kouzelná a jedinečná. Je to jedna z nejznámějších architektonických budov v Polsku a pro Katovice to je skutečná ikona. Právě zde 8. dubna 1976 polský národní hokejový tým porazil reprezentaci SSSR 6:4. V té době to bylo pro Poláky nesmírně důležité, ostatně stejně jako pro Čechy a Slováky. Koneckonců všichni víme, jak to tehdy vnímali komunisté z Moskvy,“ vzpomíná padesátník z Katovic Arkadiusz Ławrywianiec na okamžik, kterým se futuristická hala zapsala už nesmazatelně do polské historie.

Byl to tehdy zahajovací den mistrovství světa v ledním hokeji, na kterém Československo právě v hale Spodek vybojovalo zlaté medaile. V té době už Spodek pět let dominoval moderní zástavbě na levém břehu řeky Rawy, v sousedství stále funkčního dolu Varšava. Plány připravili architekti Maciej Gintowt, Maciej Stanisław Krasiński a Jerzy Hryniewiecki, stavět se začalo v roce 1962 a celá hala byla hotová o devět let později, v roce 1971. Jako zajímavost se v dokumentaci uvádí, že zatěžkávací zkouška futuristické stavby se zavěšenou střechou byla provedena za pomoci 3500 vojáků.

Emoce pod střechou

Michał Szalast je mladší a legendární hokejové vítězství nezažil. Zato si dodnes přesně pamatuje, jak na něho hala připomínající vesmírný koráb mimozemšťanů zapůsobila, když ji zahlédl poprvé. „Byl jsem ještě malý kluk a naše rodina žila v Bytomi. Jel jsem s rodiči poprvé do Katovic, a když jsme tramvají projížděli kolem Spodku, koukal jsem na něj s otevřenou pusou. Bylo to něco neuvěřitelného.“ On i Arkadius pak společně vzpomínají na nedávné mistrovství světa mužů ve volejbalu. Ve Spodku dokázalo Polsko v roce 2015 porazit Brazílii a získalo bouřlivě oslavovaný titul.

„Pro mě to byl nesmírně silný zážitek. Silné emoce na místě, kde dřív bývala jen halda hlušiny, která zbyla po těžbě uhlí,“ říká Michał. „Sport ke Spodku neodmyslitelně patří a volejbal zvlášť. Snad každý, koho byste se v Katovicích zeptali, by vám vyprávěl o kvalifikaci a finále Světové ligy ve volejbalu mužů, které tu bylo v roce 2001. Tehdy zápasy přilákaly do hlediště na 50 tisíc diváků. A ta atmosféra opravdu stála za to,“ dodává Arkadiusz Ławrywianiec.

Stejně bouřlivé bývají ve Spodku koncerty. Pravidelně se tu koná jedno z největších světových setkání bluesovým hudebníků a kapel Rawa Blues Festival, pojmenované podle řeky, která teče nedaleko haly. „A sílu tohoto místa umocňuje každé další velké jméno, které se objeví na hudebním programu Spodku,“ upozorňuje Arkadiusz, který už pod obří kopulí zažil několik koncertů. „Stačí, když jen ta jména budu říkat, to hovoří za vše: Sting, Jean Michel Jarre, Chris Rea, Cliff Richard, Joe Cocker, Tina Turner, Brian Adams, Elton John, Deep Purple, Metallica, The Cure, Genesis, Robert Plant a Jimmy Page, Black Sabbath, Saxon, Mike Oldfield, Rammstein, Iron Maiden, Depeche Mode. Takže toto je Spodek, to je ta síla tohoto místa.“

Hudební město ve městě

Oba katovičtí patrioti se shodují, že právě sem do areálu mezi Spodkem a někdejším dolem Varšava by vzali návštěvu, kdyby jí chtěli Katovice představit během jednoho odpoledne. Místo, kterému se spíš technicky než poeticky říká kulturní zóna, nabízí totiž další ukázky moderní architektury, ať už to je nové kongresové centrum s travnatými střechami, nebo koncertní sál NOSPR, tedy sídlo Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu.

„Tato budova je jako město. Má svá náměstí, ulice, pracoviště a místa pro odpočinek. Má fascinující technické prostory s větracími kanály tak velkými, že se v nich dá snadno procházet, nebo střechu s výhledem na měnící se Katovice, kde stojí úly pro včely,“ popisuje ji její tvůrce, architekt Tomasz Konior. Výrazné režné zdivo, použité na plášti budovy, je podle Michała Szalasta nenápadná a rafinovaná pozvánka, kam se při poznávání Katovic vydat dál. „Návštěvy rád beru do historické čtvrti Nikiszowiec, což je kolonie hornických domů z roku 1912, které byly postaveny právě z režných cihel. Je to zajímavá procházka, která člověka vrátí do minulých časů.“

Chuť Polska

Poznávat Katovice prostřednictvím architektury je samozřejmě ušlechtilé, ale s prázdným žaludkem by to člověk moc neocenil, a proto by součástí výletu měla být i návštěva restaurace. „Když jsem tu měl na návštěvě kamarády z Česka, vzal jsem je do restaurace Chata z Zalipia, což je podnik jižně od nádraží na ulici Wojewódzka, kde můžete ochutnat přesně ta jídla, která mají Poláci sami v oblibě a vaří si je i doma,“ říká Michał Szalast. Pohled do jídelního lístku jeho slova potvrzuje. V nabídce je pro Polsko typická kyselá žitná polévka s vejcem a klobásou, boršč (baršč) nebo kuřecí nudlová polévka. A nechybí ani nabídka pirohů nebo bramborových placek. Arkadiusz Ławrywianiec přidává ještě jeden tip. „Sám se můžu zaručit za restauraci U babuni, tedy česky U babičky. Je trochu stranou od centra na ulici Kilińskiego, a pokud bych měl něco doporučit, tak určitě pirohy, které tu dělají s houbami, s masem, ale také nasladko s ovocem. A jedním z nejoblíbenějších jídel je také slezská masová roláda se zdejším knedlíkem a velkou porcí červeného zelí.“