Svět bez práce, ale plný řečí. Mnoho profesí spěje k zániku. Kdo přežije?

ESEJ O PRÁCI

Svět bez práce, ale plný řečí. Mnoho profesí spěje k zániku. Kdo přežije?
Charlie Chaplin ve filmu Moderní doba (1936). Foto: Profimedia
2
Týdeník

Tereza Matějčková

Práce ve dvacátém století, tím spíše v tom jednadvacátém, vyniká nepracností. Jistě se i dnes leckdo plahočí, ale už to není vypovídající obraz doby. Ze statistického hlediska je modelovým pracovníkem bankéř, pojišťovák, terapeut, poradce všeho druhu. Během druhé poloviny dvacátého století se těžiště pracovního trhu v západních ekonomikách posunulo do sektoru služeb. V Německu tvoří terciární sektor sedmdesátiprocentní podíl na pracovní síle, v České republice činil loni jednašedesát procent.

To svádí k moralistním výrokům typu „Lidé už dnes nevědí, co je to práce“. Nedávno do toho žánru přispěl Tomáš Březina, občas nazývaný „betonový král“, toho času kandidát na prezidenta. Ten poznamenal, že společnost trpí mnohými neduhy právě proto, že lidé nepracují s motykou na poli. Ti, kteří nikdy nepoznali práci, nemají ponětí o disciplíně, nejsou realističtí, řeší nesmysly neboli „pracují mluvidly“.

Úšklebek nad úšklebnými soudy se nabízí, ale to neznamená, že výrok něco podstatného nepostihuje. Práce v terciárním sektoru tkví skutečně v komunikaci – a komunikace, která není ukotvena jasnými standardy, ale jen další komunikací, je náchylná k pomatenosti. Odpověď na otázku po tom, co by takové jasné standardy mohly být, není snadná. Ale řekněme třeba, že když člověk podá špatný výkon při stavbě domu, budova se hroutí. Komunikace takto bezprostřední korektiv nemá.

Především si lze položit otázku: Můžeme v případě komunikace vůbec hovořit o práci? Třeba Hannah Arendtová, která se proměnami práce systematicky zabývala, o tom pochybovala. Málokdo dnes pracuje, jak čteme v bibli, v potu tváře. Práce je nenamáhavá. Ale je proto snadná? Fenomén vyhoření tomu nenasvědčuje. Jenže jak může být člověk vyhořelý z práce, která není pracná? Nenabízí se tedy to, na co poukazoval Tomáš Březina? Že se člověk komunikací prokomunikoval k nějakému módnímu nesmyslu?

To by byla příliš snadná odpověď. Fyzická práce má svůj začátek i konec, kterým je typicky vykonané dílo, tedy výsledek. S komunikací je to jiné – komunikací se práce neřeší, ale vytváří. Odpovědí na e-mail nic nezavršujeme – dorazí odpověď na odpověď. Práce terciárního sektoru proto můžeme označit přímo za antipráci. Výkon takové antipráce nic neukončuje, ale nastartovává. Jednodušeji řečeno, předpoklad, že komunikace řeší problémy, je předsudek. Ona je vytváří.

Na situaci budící zdání bezvýchodnosti lze adaptovat citát Woodyho Allena: „Život je plný samoty, utrpení, žalu a tragédií, a navíc končí strašně rychle.“ Naše komunikační antipráce je rovněž plná samoty, utrpení, žalu a nedorozumění, a navíc nám hrozí, že už brzy nebude. Podle studie Budoucnost českého pracovního trhu, kterou koncem srpna publikovala Boston Consulting Group, hrozí do konce roku 2030 zánik milionu pracovních míst.

Kdo přijde o práci?

Celý esej Terezy Matějčkové si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.