11 Speciál Týdeníku Echo

Alice, Olga, Oldra. Deset blízkých lidí kolem T. G. Masaryka

100 LET REPUBLIKY

Témata: , , ,

Týdeník Echo připravil speciální vydání ke stému výročí založení Československé republiky, které je pojaté jako kaleidoskop deseti desítek, které zachycují milníky celé stoleté historie. Jedinou výjimkou, která nesleduje historii celou, je článek připomínající zakladatelskou osobnost T. G. Masaryka. Přinášíme vám tento článek o ženách a mužích, kteří měli vliv na prvního československého prezidenta. Celou přílohu k výročí najdete zde.

Josef Svatopluk Machar (1864–1942)

Už od časů monarchie blízký přítel, intimus. Jako prezident si Masaryk kromě rodiny tykal snad jen se dvěma lidmi: se starým spolužákem z Vídně Jakubem Všetečkou a právě s Macharem. Tomu se dostalo v mladé republice poměrně nečekané funkce generálního inspektora armády, roku 1924 však byl donucen se jí vzdát; snad čekal, že ho Masaryk podpoří, avšak ten to neudělal. Vztahy ochladly, i když nepřátelství z toho ještě nebylo. Machar byl pozván v březnu 1930 na Hrad na oslavu prezidentových osmdesátin, téhož roku v prosinci vyhověla hlava státu básníkově prosbě a přišla na svatbu jeho dcery jako svědek. Dar nevěstě (50 tisíc korun) tehdy jistě nebyl malý. V dalších letech se JSM od TGM zcela odklonil, útočil na něj v tisku a nepřestal se ve verších trefovat do Masaryka ani po jeho smrti („Byl jednou jeden velekněz, čněl slávou takřka do nebes...“). Macharův zjevný básnický úpadek ve třicátých letech vyvolával rozpaky jeho někdejších ctitelů, například Josefa Čapka či Jaroslava Seiferta.

Přemysl Šámal (1867–1941)

Od roku 1919 až do konce Masarykova prezidentování (i po něm) přednosta Kanceláře prezidenta republiky, tedy kancléř. Vzděláním právník, do Masarykovy blízkosti se dostal už před první světovou válkou v jeho České straně pokrokové (realistické). Roku 1914 se stal spoluzakladatelem Maffie, tajného protivládního spolku, v jehož čele stál po odchodu Edvarda Beneše do exilu (1915). Koncem října 1918 se v Ženevě zúčastnil jednání mezi zástupci domácího a zahraničního odboje (bez TGM, ten byl tehdy ve Spojených státech), měl se stát ministrem vnitra, funkci však získal Antonín Švehla. Jako šéf Kanceláře prezidenta republiky se Šámal stal pro Masaryka nepostradatelným, o jeho kvalitách dávno věděl i Edvard Beneš (jeho volbu hlavou státu v prosinci 1935 Šámal v kuloárech zařídil), ponechal si ho na Hradě. Na počátku nacistické okupace se Šámal znovu zapojil do odboje (stál v čele Politického ústředí), v roce 1940 byl zatčen, rok nato v Berlíně zemřel.

Alice Masaryková (1879–1966)

Nejstarší a nejvzdělanější z Masarykových dětí. Po maturitě se zapsala na lékařskou fakultu, potom přešla na fakultu filozofickou, kde studovala historii, sociologii a filozofii, navštěvovala i přednášky svého otce. Dosáhla i doktorátu, stala se středoškolskou učitelkou. Za války byla osm měsíců vězněna ve Vídni v souvislosti s politickými aktivitami TGM, propuštěna po intervenci velvyslance USA ve Vídni. Churavou matku zastupovala po vzniku republiky ve funkci první dámy, i když zpočátku se v této roli objevovala sestra Olga. Zůstala svobodná a bezdětná, vedle svých hradních povinností mimo jiné stála v čele Československého červeného kříže. Za druhé světové války žila v exilu, po tragické smrti bratra Jana ještě nějakou dobu zůstávala v Československu, na konci roku 1948 znovu odcestovala na Západ, dva roky žila ve švýcarské domácnosti sestry Olgy, potom zamířila do USA, kde se dožila otcova věku (87 let). Urna s jejím popelem spočívá v rodinném hrobě v Lánech.

Milan Rastislav Štefánik (1880–1919)

V odboji Masaryk s astronomem a letcem dr. Štefánikem úzce spolupracoval, v březnu 1919 si posteskl Benešovi: „Přál bych si Milana, aby byl zde!“ Abychom „konečně se dali do práce a dostali naše hochy (legionáře – pozn. red.) domů“. Když generál francouzské armády Štefánik pár týdnů nato tragicky skonal na palubě letadla, napsal Masaryk jeho matce jen tři věty. V první však užil slovo, jímž jinak neplýtval: „pana syna (...) miloval“. Italskému králi poděkoval za kondolenci k úmrtí „svého zesnulého přítele“, italskému generálovi Diazovi se svěřil, že ztratil „přítele a milého spolupracovníka“. Po letech vyprávěl Čapkovi věcněji: „Štefánik byl hodně sentimentální, tituloval mě ,oteckem‘ a pořád by mě byl hladil a líbal; ale já se k němu tak blízko nedostal, bránil tomu rozdíl věku. Znal jsem ho už jako študenta z Prahy; vzpomínám si, jak jednou v zimě ke mně přišel celý zkřehlý – neměl zimníku, tož jsem mu dal svůj, a ještě jsem mu jej musel dát přešít, protože mu byl velký. Je to dost typické pro naše poměry; vzpomeňte si, že skoro všichni naši čelní lidé vyrostli z tísně a museli projít div ne hladem – ale hladoví pojídají syté, říká se.“

Edvard Beneš (1884–1948)

Masarykův věrný a oddaný žák (nejprve v univerzitní posluchárně, později v odboji a nakonec i v politice první republiky) měl ke svému učiteli vztah trvale uctivý a oddaný. V korespondenci ho oslovoval Velevážený příteli či Vážený příteli, sám jsa jím oslovován Milý příteli. Vykali si důsledně, i když přinejmenším jednou na to Masaryk zapomněl. Když se v listopadu 1918 vracel z USA do vlasti, poslal Benešovi telegram, v němž si adresát přečetl: „En mon absence tu mu remplaceras, comme il était convenu. Tu m‘informeras...“ Tedy: „V mé nepřítomnosti mě zastoupíš, jak bylo dohodnuto. Budeš mě informovat...“ První větu se pak Beneš snažil naplňovat od prosince 1935, kdy byl – také na výslovné přání abdikujícího TGM – zvolen do čela státu. Literární kritik F. X. Šalda, mimochodem kdysi rovněž Masarykův posluchač na Karlově univerzitě, si na počátku Benešova prezidentství zahrál na prognostika a předpověděl, že značka EB, „není-li již, stane se brzy stejně proslulou jako značka TGM“. Neměl pravdu.

Oldra Sedlmayerová (1884–1954)

Žena, jež byla už dlouho Masarykovou ctitelkou, avšak neměla šanci dostat se do prezidentovy blízkosti. V roce 1928 mu napsala dopis, přišlo pozvání do Lán a setkání vyvrcholilo důvěrnostmi, jež možná překvapily víc „starého pána“, řečeno s Čapkem, než vdanou spisovatelku a publicistku. Tou dobou byl Masaryk už byl pět let vdovcem a, jak napsal Jan Herben ještě za jeho života, vedl „život vpravdě osamělý a smutný“. Diskrétní schůzky zamilovaného prezidenta (když v těch letech spadl za jízdy z koně, pochlubil se milence, že se sám dostal zpátky do sedla: „… tělo pružné je a hbité ještě – Olo, pro Tebe!“) se konaly v hotelu Esplanade i jinde, Masaryk však před tou částí personálu, která nebyla do románku zasvěcena, pečlivě zametal stopy. Před archivářkou Gašparíkovou, o níž věděl, že si všechno zapisuje, utrousil, že paní Sedlmayerová je „naivní sentimentální žena“, a dodal prý: „Míval jsem primitivní lidi i dřív často kolem sebe a pak to na člověku visí.“ Zhoršující se zdravotní stav ho vedl k ukončení vztahu, přítelkyni napsal, že si nepřeje, aby viděla jeho slabost.

Jan Masaryk (1886–1948)

V mládí špatný student, vlastně černá ovce rodiny, za první světové války poručík rakousko-uherské armády bez šance dostat se do zajetí a případně do legií. Maniodepresivní bonviván, dobrý kumpán a zábavný společník, schopný pohotového vtipu (je jich celá knížka), a to i takového, který mohl vyvolat nejen smích, nýbrž i rozpaky: už jako ministr zahraničních věcí se na garden party zastavil u hloučku mladých lidí, zeptal se na jejich práci, a když uslyšel, že jsou to tlumočníci, prý neodolal: „Tak ať vám to tlumočí, mně už to jen močí...“ Jeho stále častější přítomnost v Lánech v době otcova stáří pomáhala odlehčovat vážnost situace – politické, ale i zdravotní. Je ovšem otázka, zda se někdo zasmál také této poznámce, zaznamenané typistkou Jarmilou Kaloušovou v její vzpomínkové knížce: „Teď je nám dobře. Bydlíme v zámku, máme kolem sebe lokaje – ale počkejte, až budeme v koncentráku!“ Odpověď na otázku, jak přesně to bylo s jeho smrtí, nám stále dluží ruské archivy.

Karel Čapek (1890–1938)

Mezi Masarykem a Čapkem leželo čtyřicet let, což byl na sklonku Masarykovy univerzitní kariéry obvyklý věkový rozdíl mezi ním a jeho studenty. Čapek však profesorovy přednášky navštěvovat nemohl, neboť v letech, kdy studoval na Karlo-Ferdinandově univerzitě, byl Masaryk poslancem říšské rady ve Vídni. V březnu 1922 Čapka, tehdy už autora světově úspěšné hry RUR, Masarykovi představili (ve vinohradském divadle), čtyři roky nato hlava státu přijala hostitelovo pozvání a navštívila v jeho domě pánskou debatní společnost „pátečníků“. V dalších čtyřech letech se tam vážený host objevil ještě šestnáctkrát (zdaleka tedy nepřicházel týden co týden, to je mýtus, spíše kvartál co kvartál), nakonec kvůli indiskreci (či jen obavě z ní?) s návštěvami přestal. V Čapkovi našel TGM svého neoficiálního tiskového mluvčího a především toho, kdo jej svou trpělivou a pečlivou (desetiletou!) prací na knize Hovory s T. G. Masarykem zbavil povinnosti psát po Světové revoluci další paměti. Prezidentovi, jejž přežil jen o patnáct měsíců, udělal Čapek poslední službu sugestivní reportáží z jeho pohřbu Cesta devíti hodin; její rozsah je 13 126 znaků.

Vasil Kaprálek Škrach (1891–1943)

Prostějovský rodák se osobně znal s Masarykem už z let před první světovou válkou, podle svého vzoru si po sňatku mezi své křestní jméno a příjmení implantoval mužský tvar manželčina dívčího příjmení. Příslušník dorostu v realistické straně, v letech 1919–1937 Masarykův knihovník, archivář a literární tajemník, editor Masarykových spisů. Ty se mu v úplnosti vydat nepodařilo, ač na to měl poměrně dlouhou a klidnou dobu. Nesuďme však příliš přísně, Masarykův ústav s desítkami pracovníků nedokázal edici spisů dokončit od r. 1993 dodnes. Když wehrmacht v březnu 1939 obsadil to, co ještě zbývalo z prvorepublikového Československa, zapojil se Škrach do protinacistického odboje. V roce 1940 byl zatčen, poté vězněn na Pankráci, v Terezíně a Mnichově, roku 1942 byl odsouzen k restu smrti a v následujícím roce v Berlíně popraven. V Hovorech s T. G. Masarykem, ač jejich rukopis procházel i jeho rukama (to měl ostatně v popisu práce), o něm nepadne ani zmínka.

Olga Masaryková (1891–1978)

Pro Olgu, nejmladší dítě TGM, se v rodinném kruhu vžila přezdívka Olovo. Stejně jako sestra Alice studovala i ona na dívčím gymnáziu Minerva, roku 1907 cestovala s rodiči do USA, kde tou dobou žil bratr Jan, po maturitě pokračovala na filozofické fakultě. V lednu 1913 se provdala za právníka Vendelína Halíka, za rok a půl se rozvedli, přesně šest dní před atentátem v Sarajevu. Ještě toho roku odcestovala s otcem do zahraničí, jistě i proto, aby pozapomněla na nepovedenou manželskou epizodu, byl z toho čtyřletý exil, stala se Masarykovou sekretářkou a nepostradatelnou pomocnicí. Roku 1920 vstoupila do manželství se švýcarským lékařem Revilliodem, vdovcem o 18 let starším (+ 1956), a žila pak v jeho vlasti, otce však navštěvovala s ním i s jejich dětmi Herbertem a Leonardem – dodnes známé snímky TGM s vnuky se objevovaly ve společenských rubrikách prvorepublikových časopisů. Hoši nepřežili druhou světovou válku, Olga zemřela ve Velké Británii roku 1978, stejně jako její sestra Alice dosáhla otcova věku (87 let).

Týdeník Echo přináší nejdůležitější společenské události doma i ve světě, jedinečné komentáře, exkluzivní analýzy a rozhovory od uznávaných osobností. Je pro nás důležitý film, literatura, architektura, výtvarné umění a samozřejmě i historie.

Digitální Týdeník Echo + komentáře Echo24.cz

od 199 Kč

Získejte plnou verzi jedinečných komentářů, esejí, exkluzivní analýzy a rozhovory s inspirativními osobnostmi a další klíčové texty Echo24.cz

Více info

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.