Lukrativní Lukašenkův byznys: vydírání leteckým mostem

KOMENTÁŘ

Lukrativní Lukašenkův byznys: vydírání leteckým mostem
Belavia Belarusian Airlines - ilustrační snímek Foto: Wikimedia Commons/Igar13
4
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Zvýšená frekvence záchytu ilegálních imigrantů na bělorusko-litevské hranici zase jednou ukázala, jak nesamozřejmá je politika. Vládne jí Darwin, nikoliv Newton a jednotliví hráči jsou přizpůsobiví. Týká se to i běloruského prezidenta Lukašenka a jeho konfliktu s Evropskou unií.

Poté, co Lukašenkův režim přiměl k přistání prolétající letadlo, na jehož palubě se nacházel běloruský disident bloger Raman Prataševič, zakázala EU běloruským aerolinkám další přístup do svého vzdušného prostoru a uvalila na Bělorusko i další sankce.

 

Letecké spojení mezi Minskem a EU tak de facto skončilo. Ale východní „oklikou“ přes Rusko se z Minsku dá létat stále. A ne nutně jen do Ruska samotného. Možnou destinací je třeba irácký Bagdád, kde je zájemců o letecký most do Evropy dost. Taková cesta letadlem je o dost bezpečnější než využití služeb běžných pašeráků, kde riskujete utopení, zotročení nebo fyzické násilí; pěkně si s veškerým pohodlím doletíte až do evropského velkoměsta, autobusem se svezete na hranice a na druhé straně už je EU, kde vám nikdo příliš neublíží a kde můžete přecházet hranice dle libosti. Možná vás na chvíli zadrží litevská policie, ale podle evropských zákonů si v detenci pobydete maximálně pár měsíců a pak zase hurá směr Německo. A to se teď přesně také začalo dít, nepochybně se souhlasem a snad i aktivní pomocí běloruské vlády.

Tento byznys musí být pro Minsk nesmírně výnosný. Patrně o dost více než provozování běžné letecké linky v celosvětovém konkurenčním prostředí, které srazilo marži na jednotky procent. Zatím šlo jen o stovky lidí, ale v principu nic nebrání tomu, dovézt jich třeba milion nebo dva. Jediné riziko, které přitom Lukašenko podstupuje, je to, že by mu tito cestující „zůstali na krku“, kdyby se jim nepodařilo vnější hranici EU přece jen přejít. Ale evropské prostředky k ochraně hranic jsou omezené, těžko srovnatelné třeba s těmi izraelskými, takže se dá čekat, že valné většině zájemců se přechod podaří. Postavit na stovkách kilometrů lesnaté hranice nějaké masivní opevnění srovnatelné s Ceutou by trvalo dlouho a jeho údržba by byla drahá.

Foto: Echo

Opět jsme se tedy dostali do vydíratelné pozice, a to ze stejného důvodu, z jakého nás může vydírat Turecko či Maroko. Štědrý a vstřícný azylový systém, k jehož udržování jsme se zavázali mezinárodními smlouvami, je ve světě, kde v okruhu několika hodin cesty letadlem žije více než miliarda lidí ve všelijakých hmotných a politických podmínkách, neudržitelný a neúnosný. Země jako Irák, Bangladéš nebo Nigérie, ze kterých žadatelé o azyl pocházejí, nemají žádnou velkou motivaci si je v případě odmítnutí vůbec brát zpět. Koneckonců, jestli mají v rozvojovém světě něčeho opravdu přebytek, jsou to právě bezprizorní mladí muži, jejichž nespokojenost by mohla ohrozit místní vlády, a které je proto lepší nechat odejít do ciziny. Tím pádem téměř kdokoliv, kdo se sem dostane, tu také zůstane.

Foto: Echo

Magické slůvko „azyl“ se tak dávno změnilo ve způsob, jak realizovat masovou migraci ze třetího světa do Evropy. Různé státy se s tím snaží vypořádat různě, ale nikdo, ani Dánové, ani Maďaři, se zatím neodvážil začít mluvit nahlas o tom, že celý ten samotný systém mezinárodních smluv je dysfunkční a potřebuje od základu předělat. Patrně nás jednoho dne bude muset dohnat realita, aby se tak stalo.

Bělorusko-litevská hranice na to ještě nestačí. Ale představí-li si člověk třeba scénář, ve kterém se jednoho dne destabilizuje nedaleký stomilionový Egypt nebo jen o něco vzdálenější a skoro čtvrtmiliardový Pákistán… Pak už zase možná bude na změnu příslušných smluv pozdě.

Marian Kechlibar je autorem série knih Zapomenuté příběhy 1-4 a sbírky povídek Krvavé levandule.

Foto: Echo

 

×

Podobné články