Rezignovali jsme na schopnost se zbraní v ruce ubránit svou vlast

ESEJ

Rezignovali jsme na schopnost se zbraní v ruce ubránit svou vlastKAM KRÁČÍ ČESKO? 1
Domov

Stanislav Balík

Kam kráčí Česko? Podobným směrem jako téměř celá západní civilizace – do nových a neprobádaných politických vod, kde neplatí stará nepřátelství a aliance a kde se naopak lze dočkat spojenectví, jichž by se ještě nedávno nenadál ani ten největší vizionář.

Co je vlastně dnes západním politickým standardem, jímž bychom se mohli poměřovat? Je to Národní strana Marine Le Penové jakožto jeden z hlavních pólů francouzské politiky, kdy se jasně čeká postup této političky do druhého kola příštích prezidentských voleb? Je to Norbert Hofer sahající po vítězství v rakouských prezidentských volbách? Nebo neomarxistická řecká Syriza, která již ve dvou parlamentních volbách zvítězila? Či snad americký Donald Trump?

Je standardem faktické rozštěpení britských konzervativců a labouristů na klíčové otázce britské budoucnosti – tedy zda získat zpět suverenitu a svrchovanost, nebo zda si nechat vládnout z Bruselu? Na jaké jiné politické otázce než této základní a zásadní by se měly sjednocovat strany a prezentovat společné vidění světa a budoucnosti? Přesto se to nestalo a ekonomičtí liberálové a libertariáni se dostali na jednu loď s mnohými socialisty a nacionalisty.

Vypůjčeno od Zygmunta Baumana, již nějakou dobu žijeme v tekuté době, snad bychom možná mohli i říct, že v době tekutých písků, které povalují někdejší jistoty. Politice – i té české celonárodní a komunální – začínají stále více dominovat takzvaná postmateriální témata. V nich nejde primárně o ekonomické spory, ale o rozpor hodnotových priorit.

Přestáváme se přít o to, jaká má být ochrana zaměstnanců či podpora podnikatelů, zda mají mít přednost přímé, nebo nepřímé daně; namísto toho stále vážněji řešíme, zda má homosexuál právo adoptovat dítě. Sociálně demokratičtí politici už nejsou vyzýváni k odchodu ze strany kvůli podpoře přímých či nízkých daní, ale kvůli popleteným názorům na homosexuály, jak jsme viděli minulý týden na případu poslankyně Nytrové.

V zásadě jsme akceptovali relativně vysoké zdanění; vzrušit nás přitom dovede pouze korupce – ať už skutečná, či jen domnělá –, ale vlastně se moc nedohadujeme o smysluplnosti toho, proč si stát bere z našich výplat téměř polovinu a skrze další daně možná i víc. Prioritním politickým tématem se namísto toho stává, zda si můžeme zapálit v hospodě. A to tématem tak silným, že je kvůli němu znásilňován parlament.

Hromadně (zatím jen jako Evropa) jsme rezignovali na to, že jsme schopni se zbraní v ruce ubránit svou vlast. Řada přímořských států přiznává, že vlastně neumí ubránit své hranice. Zcela tak odbýváme jednu z několika málo základních funkcí státu – obranu jeho území.

Celý článek si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo zde