Stone a Putin: „pokrokový umělec“ okouzlený mocí

V počínající okurkové sezoně má Česko „televizní událost“, televize Prima na kanále Prima Zoom vysílá čtyřdílné filmové interview, jež americký režisér Oliver Stone natočil s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Čtenářské obci konspiračních webů a „analytikům“ z Parlamentních listů a vůbec všem, komu zvlhnou zraky dojetím, uslyší-li slovo „čekista“, letos přišly Vánoce nějak brzo. A i ostatním může to svěží dílko stát za trochu pozornosti (i když obětovat jeho sledování plné čtyři hodiny je asi zbytečné). Ne ani tak kvůli Putinovi, ten ve Stoneově filmu jenom dělá svou práci, mluví a mluví, kamenně se přitom tváří, předkládá verzi světa a událostí v něm, jak je vidí ruský establishment. Věci, které člověk, jenž se trochu zajímá, už zná – buď od něj, nebo od jeho četných místních tlampačů. Stoneův film je ale pozoruhodný jako autoportrét režiséra jako člověka odpovídajícího určitému lidskému typu. Typu pokrokového umělce, trpícího bludnými představami o sobě a své „úloze v dějinách“.

Před čtyřmi roky dostal Oliver Stone cenu za přínos světové kinematografii na festivalu v Karlových Varech, přebíral ji ve stavu značného pohnutí, působil dojatý především sám sebou. Mluvil o sobě jako o rozeném průzkumníkovi, který musí zkoumat neprobádaná území, zabránit mu v tom může jenom smrt. Způsob, jímž vystupuje při hovorech s Putinem, je ale protikladný zkoumání, Stone se spokojí se vším, ruskému prezidentovi vskutku přeuctivě odkývá cokoliv. Zčásti jistě proto, že řeč jde často o věcech, o nichž režisér nemá valné ponětí, a vést s šéfem Kremlu poučený rozhovor by bylo nad jeho síly. Neusiluje o to ani v nejmenším, nepotřebuje nic zkoumat, prezidentova slova bez výhrad přijímá, někdy Putinovy myšlenky za něj doříkává, jeho otázky často nejsou otázky, spíš jakási přemostění.

Jediný náznak vskutku nesmělého odporu z jeho strany přijde ve chvíli, kdy s Putinem mluví o postavení gayů v Rusku. Často se omezí jenom na neurčitě souhlasné povzdechy. Nezkoumá, ale přijímá, působí přitom až oddaně. Podobně okouzlená je často i forma dokumentu – s nepřípadně užívanou dramatickou hudbou a velmi sugestivními grafikami – strašlivá polopatičnost a velmi nemúzická a prázdná snaha být formálně zajímavý je ostatně charakteristická i pro Stoneovu nepolitickou tvorbu (v devadesátých letech snad nebyl přeceňovanější film než jeho otravní Takoví normální zabijáci, konkurence přitom byla značná).

Oliver Stone může připomínat všechny ty dobře mínící lidi z Ameriky a západní Evropy, kteří po návratu ze Sovětského svazu mluvili o skvělé zemi a skvělých lidech toužících po životě v míru. Oči jim přitom svítily naivitou. Oliver Stone je ale, řekl bych, jiný případ. Spíš podobný těm, kdo se nasazovali, nebo si alespoň mysleli, že se nasazují, ve prospěch utlačovaných a umlčovaných, malých drcených velkými. Velice snadno ale podléhali magnetismu moci, jejímu nespornému kouzlu. Nebylo diktátora, kterého by si nebyli schopni oblíbit, čím autoritářštější, mocnější, tím lepší. Může se to vysvětlovat jejich odporem k Americe a vůbec k Západu, kvůli němuž nekriticky přijímali postoje těch, kdo stáli na druhé straně. Ten odér moci ale mohl být prvotní příčinou toho okouzlení, stoupenec revoluce si může myslet, že je pro něj moc jenom prostředkem, v hloubi duše ale třeba tuší, že je to cíl, stejně uhrančivý jak pro jiného peníze. Být aspoň v její blízkosti, dosáhnout toho, aby se usmívala. Už jenom tahle představa může udělat z člověka přesvědčeného o svém daru říkat moci nepříjemné pravdy do tváře vrnícího kocourka u jejích nohou.