Zaorálek proti ‚arogantnímu‘ chápání Západu
V době, kdy vrcholila jednání v Minsku, jehož výsledek nemálo pozorovatelů považuje za Putinovo vítězství nebo alespoň – po klausovsku řečeno – „neprohru“, se o Ukrajině mluvilo také na půdě české sněmovny. Pozornost mimo jiné upoutala slova ministra zahraničí Zaorálka. Reagoval jimi na vystoupení Miroslava Kalouska, který vyzýval k obraně západoevropských křesťanských hodnot proti „oligarchii asijsko-stalinsko-putinského typu“.
Ministr v nepřipraveném vystoupení tenhle typ rétoriky označil za arogantní, prezentující Západ jako „vyvolenou civilizaci“, Zaorálek prý vidí historii Západu „úplně jiného“.
„Dovolte, abych vám připomněl, že ten Západ, o kterém pan Kalousek zřejmě mluví, uspořádal ve dvacátém století dvě nejstrašnější světové války, ve kterých zahynuly milióny lidí. Já bych vám rád řekl, že ty války, které tady byly a které způsobily smrt desítek miliónů lidí, desítky miliónů obětí, nezpůsobil nikdo východní, to nezpůsobil nikdo zdaleka, ale my sami. A holokaust je dokonce v něčem jakoby vyvrcholení historie Západu. Chápete? (...) Ale k čemu já bych se tady rád přihlásil, vážení kolegové – k tomu, co Evropa vyvodila z této své historie po druhé světové válce, když si prostě v Evropě tady někteří lidé uvědomili, že takhle to dál nejde, že ty potoky krve, milióny mrtvých, žen a dětí, je něco, co neseme jako odpovědnost s sebou, že dokonce my jako Západ máme odpovědnost za plynové komory, ve kterých jsme dokázali trávit lidi jako králíky, to jsme my dokázali jako Západ. (...) A jediné, co tu povstalo jako naděje toho Západu, o kterém s takovou pýchou mluvil pan Kalousek, je myšlenka, že když jsme se takhle probrodili krví, tak bychom mohli založit společenství na hodnotách, kde budeme respektovat to, že chceme-li toto neopakovat a žít v míru, tak musíme spolupracovat a založit něco, že budeme obchodovat, stýkat se a budeme se chránit toho, abychom upadli do pokušení znovu si to vyřizovat pěstmi. To je historie Západu. Strašná, přátelé. Strašná historie Západu.“
Pan Zaorálek je jistě upřímně přesvědčen, že oproti tomu „arogantnímu a pyšnému“ chápání Západu je to jeho střízlivé a snad i pokorné. Nakonec i to sebemrskačství – jak se občas podobné úvahy pejorativně označují – je taky západní tradice a ne jenom hodná úšklebku. Vyhrocený projev vědomí, že jediné, co si flagelant skutečně zaslouží, je pár ran bičem.
Fungovat může ale právě jenom ve vztahu k sobě. Uplatňováno ve vztahu k předkům nebo k civilizačnímu okruhu může být taky docela arogantní. I Lubomír Zaorálek ve svém projevu popisoval Evropu jako jistým způsobem nadřazenou, v kontextu světa výjimečnou. Místo unikátních hrůz, které ovšem jeho dnešním obyvatelům přineslo unikátní poučení, a když budou dostatečně trpěliví, tak ho těm pomalejším třeba taky předají a jednou budou pochopeni, svět se pak Evropě konečně připodobní a všichni budou o to šťastnější. Historie Západu je taky hrozná, podobně jako historie jiných končin.
Do debaty, jak moc je holocaust jejím „vyvrcholením“, a koho myslí tím „my“, kdo dokázal trávit lidi jako králíky, přenechám povolanějším – myslím, že argumenty se jim zas až tak těžko hledat nebudou. Ty minulé hrůzy ale jsou často používány jako kontrastní plocha, na jejímž pozadí tím výrazněji vyniknou ctnosti těch, kteří si je uvědomují, s patosem je popisují.
O příčinách těch minulých hrůz se můžeme dohadovat, všichni se ale shodnou na tom, že se nesmějí opakovat. „Už nikdy víc,“ zaznívá pravidelně při různých příležitostech. Jak se to ale má zařídit? Jak pomůžeme uchránit Vladimira Putina pokušení „vyřizovat si to pěstmi“?
Evropa, která se svého času „probrodila krví“, jak říká Zaorálek, dává najevo, že udělá hodně pro to, aby se tomu nebezpečí napříště vyhnula. Možná udělá cokoliv, třeba v přesvědčení, že tak pomáhá naplnit ono „nikdy víc“. Evropské elity v tom vůbec nemusejí být v rozporu s většinovou vůlí jejich elektorátu, pro jehož nemalou část neexistuje důvod k boji.
Nikdo nechce válku. Nebo skoro nikdo. Ta touha po míru je jistě upřímná a může vést k přesvědčení, že takhle čisté úmysly nemohou vést k jiným důsledkům než k dobrým. V souvislosti s nebezpečným vývojem na Ukrajině nebo na Blízkém východě zaznívají nejrůznější historické analogie, taky ta mnichovská. Tenhle typ srovnání nikdy nemůže být úplně přesný, ale stejně: při dnešním hodnocení skutků těch, kdo Mnichov za stranu Západu přijali, se často mluví o jejich krátkozrakosti, licoměrnosti, bezzásadovosti. Asi právem.
Ale taky to byli lidé, jejichž touha po míru byla upřímná, nechtěli dopustit, aby se opakovalo obrovské krveprolití, jež tehdy ještě bylo v celkem čerstvé paměti, souzněli v tom ohledu s nemalou částí veřejnosti v jejich zemích. Jejich úmysly byly také čisté. A k ničemu dobrému to nevedlo.
