Když se falšuje historie

„… čím širší výzkumy proběhly, tím více archivy zdokumentovaly absenci odporu, a naopak rozsah spolupráce. Namísto aby přinášely důkazy o zlém totalitním režimu, ukazují, že mezi vládci a ovládanými probíhal neustálý proces vyjednávání.“ (Muriel Blaive, poradkyně ředitele ÚSTR Zdeňka Hazdry pro výzkum a metodologii – www.a2larm.cz 15. 8. 2017)

Před více než dvanácti lety byly zákonem č. 499/2004 Sb. otevřeny archivy represivních složek komunistického režimu v Československu. Každý od té doby může studovat dokumenty, které zachycují na různých úrovních fungování komunistického režimu. Vždycky, když se mám vyjádřit ke skutečnosti, která je nejen vylhaná, ale i připravená poškodit slušné lidi, případně značnou část společnosti, pokud by tuto lež akceptovala, přepadne mě smutek. Některé podlosti jsou natolik silné, že proti nim jedinec těžko hledá obranu a právě za takovou podlost považuji rozhovor Muriel Blaive pro anarchistický webový portál. Je to urážka těch stovek popravených, desetitisíců vězněných a statisíců vyslýchaných a represivním režimem pronásledovaných lidí.

K represím padesátých let se vrátím později. V létě roku 1967 byl odsouzen do vězení spisovatel Jan Beneš, za dva dopisy, které odeslal do exilového časopisu Svědectví a které jeho redaktor Pavel Tigrid anonymně uveřejnil. Po potlačení Pražského jara následovala vlna represí a ve věznicích skončily desítky politických odpůrců například za šíření letáků. Na konci sedmdesátých let uspořádal komunistický režim nejprve proces s hudební skupinou Plastic People of the Universe a posléze s členy VONS, v obou procesech padly nepodmíněné tresty. V roce 1981 zadržela Státní bezpečnost automobil převážející ze zahraničí exilové časopisy, zadrženy byly desítky osob. Komunistické vedení připravovalo politický proces, ke kterému nedošlo pouze díky nátlaku ze zahraničí, přesto někteří stíhaní opustili policejní vazbu až po více než roce věznění. V polovině osmdesátých let režim rozprášil Jazzovou sekci a jejího předsedu Karla Srpa poslal do vězení. V roce 1989 byl odsouzen Václav Havel za pokus o položení květin k soše svatého Václava. Ve vězení skončili Otakar Veverka, František Čuňas Stárek a mnoho a mnoho dalších. Ti všichni podle současného vedení Ústavu pro studium totalitních režimů pouze špatně „vyjednávali“ s komunistickým režimem.

Jaký to byl režim, nejlépe dokazují jeho vlastní archivy, o kterých paní Muriel Blaive tvrdí, že nepřináší „důkazy o zlém totalitním režimu“.

Záznam MNB Vel. StB 23. března 1951

(...) „Dostali jsme příkaz, abychom vyzvedli z Pankrácké věznice jednoho snad též pplk. a odvezli ho opět do chaty v Jílovém. Byli jsme upozorněni Tůmou na to, že se jedná o chlapa, který byl v Anglii a že je proto starý špion, který provedl 6 tisíc výslechů s našimi lidmi, že zná různé metody atp.

Navrhoval jsem Tůmovi následující postup: já s Čepelkou, že budeme vyslýchat uvedeného chlapa do deseti nebo jedenácti hodin (přesně si již nepamatuji), podle bodů které nám Tůma dal (...) asi o třech nám řekl, že to vědí (!) určitě. V uvedenou dobu měl Tůma přijíti a zaťukati na okno. Při jeho příchodu jsem mu měl dát pár facek a předstírat rozčileného. Tůma mě měl před ním vyplísnit, prostě mě vynadat, že ho mlátím a vzíti si ho k výslechu. (...) Vzpomínám si, že jsme probrali asi tři body, ale pplk. se k ničemu absolutně nepřiznal. Když ho Tůma vyslýchal, tloukl ho systematicky do žaludku, stále na jedno místo. (...) Ráno nás Tůma vzbudil a odvezli jsme pplk. do Prahy do Ruzyně. Uvádím, že pplk. nemohl skoro jíti. (...) Druhý den na to, když jsem přijel ráno do zaměstnání, přišel za mnou Tůma řekl mi, že uvedený pplk. v Ruzyni zemřel. (...) Mě a s. Čepelku si zavolal býv. vel. sektoru II. Zelenka k němu do kanceláře (..). Tam nám bylo řečeno, že jsme potrestáni třemi dny po službě za to, že jsme uposlechli příkaz někoho, koho jsme poslechnout neměli.“

Závěrečná zpráva komise min vnitra prošetřující nezákonné metody práce na úseku vyšetřování StB. 31. ledna 1961

(...) „Od roku 1949 se fyzické násilí vůči vyšetřovancům používá ve stále větší míře, není téměř jediného vyšetřovance, který by nebyl týrán. (...) např. bití obuškem, fackování, dávání do želez (zaplombování), pochodování v noci, cvičení až do umdlení, buzení vyšetřovanců, kopání a bití přes chodidla (tzv. baštonáda), zvedání za ušima, bití přes mokrý ručník, „kolotoč“ (bití vyšetřovance se zavázanýma očima pozn. aut.) (...) bití jezdeckým bičíkem, klepání do malého mozku, šlapání po nohách (...) ve věznici nebyla poskytována lékařská péče, při nemoci vězňů odpíral Pergl lékařskou pomoc a dával nemocným tenoftalin, po jehož požití se dostavovaly prudké průjmy a celková tělesná slabost. O lékařské ošetření se postaral teprve tehdy, když poznal, že by vyšetřovanec bez odborné pomoci zemřel. (...) Na celách se netopilo, spalo se při otevřeném okně v lehkém prádle i za mrazu. (...) Pergl vytvořil z vojenské věznice v „Domečku“ mučírnu, která snese srovnání s věznicí Gestapa. L. Peške byl zbit Perglem, ačkoliv měl již od bití za výslechu oteklá chodidla a proražený bubínek.“

Dalo by se takhle dlouho pokračovat, Otakara Krejčího vyšetřovatelé doslova usmažili elektrickým proudem, když mu na nohy přidělali dráty od vařiče a zapnuli proud. Následnými křečemi si vymlátil všechny zuby a udusil se vlastní krví. Jiného vyšetřovance zavřeli do sudu s vodou a nechali mu koukat pouze hlavu. Po týdnu sud otevřeli a nešťastník se zaživa rozložil. Mohu zde citovat výslech několikrát znásilněné ženy, které estébák pálil obličej o kamna a která musela tančit nahá a lízat na zemi vlastní krev.

Zpráva ministra vnitra nakonec doporučuje stíhat pouze původce a ne ty co plnili nelidské rozkazy a jelikož těmi původci byli sovětští poradci, mezitím svými kumpány popravení v Moskvě, věc se vyřídila několika kázeňskými tresty.

Brutálního násilí se Státní bezpečnost nikdy zcela nevzdala, ještě v osmdesátých letech mučil příslušník StB Josef Kafka Vlastimila Třešňáka. Cituji z rozsudku. (...) „obžalovanému zhášel rozžaté sirky o hřbety jeho rukou a hrozil mu, že když se ožene, bude to hodnoceno jako útok na veřejného činitele.“ Tento sadista byl po Třešňákově vystěhování přeložen ke komunistické rozvědce. Zbyněk Benýšek byl škrcen mokrým ručníkem až do bezvědomí. Desítky lidí byli ztlučeni i jinak týráni během výslechů.

Pro ty kdo dočetli až sem.

„Namísto aby přinášely (archivy – pozn. aut.) důkazy o zlém totalitním režimu, ukazují, že mezi vládci a ovládanými probíhal neustálý proces vyjednávání.“ Muriel Blaive