A Kryl řekl: Dobrý večer po dvaceti letech...

Z události, které přímo ovlivnily český samet, není asi žádná více opomíjená než Festival nezávislé československé kultury ve Vratislavi 3. až 5. listopadu 1989.

Když jsem před časem prohodil poznámku na toto téma s redaktory jednoho veřejnoprávního média, kteří připravují podrobné kalendárium událostí podzimu 1989, tak odpověď zněla: „To je zajímavé. Pošlete nám něco na toto téma? Nikdy jsme o tom ještě neslyšeli“. Popravdě mne to trochu naštvalo, tak jsem jím vzkázal, ať se zeptají Karla Schwarzenberga, Medy Mládkové či Viléma Prečana, třeba si na to ještě pamatují…

Přitom festival ve Vratislavi, jehož 25. výročí právě uplynulo, byl takovým menším bratrem svatořečení Anežky České. Tedy místem, kde se mladí Češi z východní strany Železné opony mohli – většinou poprvé ve svém životě - potkat s významnými postavami českého exilu. Navíc – a v tomto ohledu je jedinečnost Vratislavi nejvíce patrná – šlo v mnoha případech o idoly této generace, o umělce, na jejichž písních lidé vyrostli, a přitom se nikdy předtím jejich koncertu nemohli zúčastnit: Jaroslava Hutky a Karla Kryla.

Na podzim roku 1989 byly Polsko a Československo dva různé světy.

Na jedné straně země, kde zástupci dávné opozice už od června zasedali v parlamentu a od září tvořili vládu. Systém státní kontroly nad tiskem či kulturou se zhroutil ještě dříve, než se prosadily odpovídající zákony. Na straně druhé stále ještě bašta marxismu-leninismu s ideologickým útlakem.

Už o mnoho let dříve se zástupci disidentského hnutí obou zemí scházeli na společná setkání, převážně v Krkonoších, pod hlavičkou Polsko-československé solidarity. Nyní byli polští účastníci těchto ilegálních setkání poslanci a šéfredaktory, zatímco jejich čeští kolegové stále ještě často žili v koloběhu sledování – zatčení – propuštění – sledování atd. Tak vznikla iniciativa podpory českého disentu skrze společnou akci ve velkém polském městě blízkém českým hranicím. To je Vratislav, která kromě historických vazeb na české země byla i hlavním střediskem Polsko-československé solidarity.

Československé úřady udělaly vše pro to, aby iniciativu překazily. Zastavily třeba dovoz uměleckých děl, která měla být prezentována. Ale nepomohlo to. Výstava se uskutečnila stejně, akorát místo obrazů na zdech visely prázdné rámy se jmény umělců a nápisy „Zabaveno“. Dojem byl možná ještě větší… Zakázaly také, aby do Vratislavi vyjeli někteří účastníci plánovaného středoevropského semináře. Nemohly však zastavit příliv několika tisíc obyčejných občanů.

Petruška Šustrová vzpomínala: „Ukázalo se, že z Československa přijelo víc lidí, než organizátoři očekávali, a zásoba ochotných hostitelů byla vyčerpána. Vyzvali tedy v průběhu koncertu publikum, aby ti, kdo mohou, ubytovali Čechy a Slováky, kteří nemají kde spát. Před divadlem se shlukl dav lidí, kteří chtěli také ‚svého Čecha‘.“

Nejvíc se očekávaly koncerty „domácích“ a exilových hudebníků, které vyvrcholily vystoupeními Karla Kryla a Jaroslava Hutky. „Dobrý večer po dvaceti letech,“ přivítal české publikum Kryl. A když se díváte na archivní záběry z konce Hutkova koncertu, kdy písničku Náměšť s ním zazpíval i zbytek českých hudebníků a přeplněný sál, nelze si nevzpomenout, že stejná melodie se za čtrnáct dnů stala neformální hymnou Sametové revoluce.

Je škoda, že se na vratislavský festival v záplavě vzpomínek na listopad 89 tak nějak zapomíná…