3

Nadávání na poměry a chvála bytí jako multikulturní jev

Témata:

Na otázku „jak se máte“ bývají čínské odpovědi obvykle pozitivní: „velmi dobře“, „není to špatné“ nebo alespoň „ujde to“ či „jakž takž“ (zvukomalebné „ma-ma chu-chu“). K čínským zvyklostem prostě nepatří ono naříkavé: „ani se neptejte, paní Nováková...“

Proto mě cestou z ranního šanghajského letiště zarazil můj taxikář táhlým hodinovým stěžováním. Lámal hůl nad vládou a úředníky, nad legislativou, „co nechá nekomerční osobní vozidla konkurovat taxíkům, zatíženým tolika poplatky...”

„Když je horní trám nerovný, bude křivý i ten dolní” („ryba smrdí od hlavy”) opakoval do omrzení, protože ustálená spojení a jadrná klení bývají nejlepším splachovadlem dusivých emocí.

Podobné výlevy řidičů, jezdících dvanáctky i sedm dní v týdnu, tu nejsou vzácné (třeba přímočaré „primátor je zločinec”), ale ještě téhož dne jsem u večeře zaznamenal další hlasité škarohlídy u sousedního stolu. Čínsky neobvyklou koncentraci nadávání na poměry završil otrávený padesátník hned za nedělního rána v parku. Zdálky vypadal na třicet, štíhlý, vlasy dobarvené do černa, svižně protahoval nohy a záda. Jak jsem začal s rozcvičkou na nedalekém patníku, popošel ke mně, jazykovým přechodem z lámané angličtiny do čínštiny hned pookřál a po pozdravu spustil:

„Tohle není komunismus, ale kapitalismus… Úředníci kradou a i když to Si Ťin-pching přiškrtil, tak ti, co si už nakradli, to všechno mají dál… Mladí chtějí zbohatnout hned, ve třiceti chtějí mít stamilióny, přitom Rockefellerům to trvalo generace a oni to chtějí hned… Mně už je padesát pryč a byl jsem jen v africké Nigérii a v pár arabských zemích, kde je to horší než tady. Chtěl bych se podívat do Evropy a někam, kde je to lepší, ale asi si mě dnes na trhu pracovních sil zase nevyberou…“

Ranní cvičení má rozproudit energii a vyčistit hlavu. A byla neděle, tak jsem přitakal a omluvil se, že jdu zase dál… A těch stěžujících mi tu najednou přišlo moc, vždyť Číňané tak rádi cvičí, tančí, zvědavě zevlují po parcích a trousí přitom pohodu.

O kus dál zela otevřená vrata, uvnitř dva veliké skleníky a na zemi desítky bonsají – „krajinek v truhlících”. U zídky seděli mezi nepořádkem dva zahradníci v šedých montérkách. Smířlivě hleděli přese mně, jak jsem tam z různých úhlů pozoroval bonsaje a květináče, vyplouvající ze stolů v otevřeném skleníku na betonový dvorek. Jeden z nich popošel, prohrábl zeminu a přejel dlaní po listech.

„Máte hezkou práci,” řekl jsem a on přitakal, že už je teplo a naše květiny se budou tady v areálu „Stadiónu osmdesáti tisíců” půjčovat ven na různé akce a pak se sem zase vracet.

„Tyhle černé borovice jsou moc krásné, budou staré asi tak jako my, že,” zeptal jsem se ho a on přitakal a pak se dotkl jedné z bonsají, jako by to byl domácí mazlíček.

Vyšel jsem cestou nazpátek k hotelu. A v Šanghaji právě začalo jaro.    

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.