Kapitál 21. století. Kniha, která strhla bouři intelektuálů

Když se v roce 2014 nějaká knížka jmenuje Kapitál, pak, ať už název pokračuje jakkoliv, těžko může jít o plamennou obhajobu tržních sil. Dědictví původního Kapitálu je takové, že v tomto ranku už ho dost těžko může někdo překonat – i když jde o sebeschopnějšího autora.

Thomasi Pikettymu se jeho Kapitálem ve 21. století podařilo strhnout celkem solidní intelektuální bouři. Není v tom ale ani první, ani poslední – prakticky každý rok má podobného věrozvěsta s podobným nadšením. Nutno ještě dodat „v podobných kruzích“. Jsou to kruhy, kde klíčem k úspěchu je primárně „jak“ a ne „co“.

Ale k věci: v novém Kapitálu jde v zásadě o to, že se nyní po třech dekádách „bezbřehého liberalismu“ opět přibližujeme k těm neblahým historickým epochám, kdy přístup ke kapitálu byl tím, co určovalo sociální status. Jinými slovy, když jste se dobře narodil nebo oženil, měl jste vyhráno – a když se vám to naopak nepovedlo, mohl jste se snažit sebevíc, ale proti dědicům jste neměl nárok. V celé knížce jsou pak stohy čísel, která ale od začátku do konce dokládají více méně totéž – stejně jako před pár lety podobně slavný Taleb také na čtyřech stech stránkách sepisoval to, co by vystačilo na několikastránkový esej.

Pikettyho argumentace zní logicky, věrohodně a hlavně umí rozezvučet struny závisti těch, kterým osud nedopřál. Autor těchto řádků si rozhodně také umí představit příjemnější start do života s milionovým odkazem na úspěchy předchozích generací v kapse. Menší nervy, žádný stres ze splátek za byt, vdavekchtivá děvčata všude kolem… Jenže nejpozději od Buddenbrookových víme, že takový pohodlný rentiérský život může vzít rychlý – a přirozený - konec. Tento rozměr je zřejmý a není třeba se k němu nijak zvlášť šířit – vztek na nepřízeň osudu bývá hybnou silou pokroku a naopak.

Jenže hybnou silou pokroku také bývá jistota vlastnických vztahů. U nás ve střední Evropě tedy skoro nevíme, oč se jedná, ale stačí základy ekonomie a hospodářské historie, aby člověk věděl, že nejbohatší byly a jsou ty společnosti, které poskytují nejen dost prostoru pro iniciativu těm, kteří nic nezdědili, ale i jistotu těm, kteří se uměli dobře narodit. Malá zkouška historie: proč je dnes Společná zemědělská politika takovou noční můrou? Protože si ji kdysi prosadila Francie. A proč Francie? Protože měla neproduktivní zemědělství. A proč měla …? Protože bylo, historicky, malofarmářské. Jak historicky? No, od Velké francouzské revoluce. A proč?

Teď na chvíli zpátky: je spravedlivé, že dva spolužáci na střední škole mají tak odlišné podmínky vstupu do života, jako potomek dělníků a syn majitele továrny, v níž tito dělníci pracují? Určitě ne, na spravedlnost se tady nehraje. Je spravedlivé, že ten první za celý život nevydělá ani desetinu toho, co druhému vynesou úroky z dědictví? No ani omylem.

Přesně tak se uvažovalo v časech Revoluce. Tehdy se navíc dědilo podle jednoduchého pravidla – platilo výhradní právo dědictví prvorozeného syna, všichni ostatní, „nominálně“ ostrouhali. Je přece spravedlivější, když se mohou radovat všechny děti stejně, ne? No, právě že spíš ne. Ale to nechme na jiné pojednání. Prostě se v době boje se Starým režimem i tohle změnilo a budoucnost patřila pokrokovějšímu a spravedlivějšímu modelu. Co se stalo s odvětvím, které zaměstnávalo drtivou většinu populace země, která s Británií usilovala o světovládu, tedy s francouzským zemědělstvím? V důsledku spravedlivého dělení majetku - a dalších revolučních výdobytků, včetně čtvrtstoleté války – klesla průměrná velikost farem. Tím klesly jejich výnosy, tedy přesný opak toho, co se dělo na druhé straně La Manche, kde proces ohrazování a tím koncentrace majetku položil základu velkofarmářského, tedy produktivnějšího zemědělství. A jak to bylo dál, všichni vidíme, dodnes.

Další, co nás učí historie: vůbec není náhodou, že dlouhodobě nejbohatší a v dobrém slova smyslu nejstabilnější jsou společnosti, kde v historii nedocházelo k žádným nebo minimálním projevům „nelásky“ k velkým, rodovým, historickým majetkům. Velká Británie i Spojené státy byly v tomto smyslu tak odlišné, jak jen odlišné být mohly, přesto jsou to právě tyto dvě země, které úctu k majetku včlenily jako zásadní východisko do svých právních řádů. Nakonec americký Senát i anglická Sněmovna lordů měly primárně bojovat proti hrozbě „tyranie lůzy“, slovy jednoho z otců zakladatelů. Kdybychom si za poslední dvě století chtěli vybrat místo k životu, kdo z nás by si při znalosti historie vybral jinou? Jasně, můžete být černoch na Jihu, indián, samozřejmě, ale i tak? Stabilita majetkových poměrů byla právě zde ve srovnání se zbytkem světa – až na čestné výjimky – ukázková. Tedy přesně to, co Piketty a jemu názorově blízcí - a že jich je! – kritizují jako nespravedlivé.

Takto by šlo střílet do dalších argumentů, které tento bezpochyby schopný mládenec ve své knížce sepsal. V jednom však musíme souhlasit, i když asi trochu jinak, než si autor představuje: je určitě špatné, že výsledkem poslední krize byla další koncentrace bohatství v rukou těch příjmově nejbohatších, ať už jde o horní procento či promile. Otázka na závěr: proč nejvíce zbohatli zrovna šéfové a nejvyšší hlavouni mamutích bank a klíčových průmyslových firem? A koho že to vlády a centrální banky zachraňovaly před totálním krachem? A kdo tyto firmy až sem dostal? A kdo…

Další text o knize Kapitál ve 21. století: Nejbohatším lidem končí 'žně'