12 odstavců o próze: Manifest průměrnosti

Některé literární projevy se podobají chomáči nití, jejichž konečky nelze jednoduše vytáhnout k všeobecnému údivu, jak je někdo zvládl takhle zamotat. Bývá to případ uměleckých diskusí. Teď už čtvrt roku běží jedna, jež odstartovala v prosinci v literární příloze Respektu. Vyšel v ní tehdy článek tří mladých českých prozaiků, stroze nazvaný 12 odstavců o próze.

Spisovatelé Jana Šrámková, Ivana Myšková a Jan Němec se v něm rozhořčovali nad podobou zdejšího literárního provozu a postěžovali si, jak už to tak bývá, na nechápavou kritiku a neexistenci prozaické party, která by pěstovala podobné intelektuální rozpravy a úzké vztahy pochopení a nenávisti, jaké mají kolegové básníci. Pořád si nejsem jist, že toto volání třicátníků po pospolitosti, které se ať už v umění, nebo v politice objevuje v posledních letech častěji než dřív, jenom nesouvisí s hormonální bouří věku, vhodného pro nalezení životního partnera a založení rodiny. Na začátku s účastníky lomcují vášně a soutěživost a na konci se klidně praví, že o nic významného vlastně nešlo.

Také po uveřejnění 12 odstavců se o nich hojně diskutovalo na Facebooku a dalších sociálních sítích, mumraj ale rychle utichl. Sprintery pak překvapivě vystřídali vytrvalci, a tak se postupně objevují ohlasy v jiných médiích a rozprava pomalým tempem ubíhá dál. Vraťme se na úvod: text odstavců reagoval na diskusi Ústavu pro českou literaturu AV ČR, bilancující loňský literární rok. Příliš se, pravda, nepovedla. Ukázala, že i v odborném prostředí stále má zastánce mylná touha po něčem novém a velkém.

Text v Respektu měl také patrně ambici napodobit úspěch článku z čtrnáctideníku A2 Ideologie a literatura, v němž se řešily otázky jako „co je ideologie?“, „jaké úlohy má literární periodikum?“ a „jaké spisovatel?“. Snad že bylo léto, okurková sezona a do článku z A2 se pro jeho hloupost šlo jednoduše strefovat, vzbudil na zdejší poměry mimořádnou a dlouhotrvající diskusi, která se ale v souladu s názvem článku týkala víc politiky než literatury a posloužila jako východisko sympatizantům takzvané nové levice, aby styl svého uvažování mohli jednoznačně pěstovat také v umění.

V textu 12 odstavců šlo o stanovení jakýchsi ideálních podmínek k psaní, a to formou polemiky s neexistujícím protivníkem. (V žánru vzrušené naléhavé samomluvy je to hrozný nešvar.) Autoři si tedy stěžovali na zlou, nechápavou a nevyzrálou kritiku, jež žádá dobové romány, plete si prózu s publicistikou a někdy i poezií, má jiné nároky na zahraniční a tuzemskou produkci, aniž čte, co se píše, trvá na svém výmyslu ideální literatury.

Kupa samozřejmostí

Sami autoři 12 odstavců si přitom nemají nač stěžovat, což férově předeslali. Myšková byla vloni zavalena nadšenými recenzemi za novelu Nícení, Němec sklízí od předvánoční sezony pochvalu za román Dějiny světla o fotografovi Františku Drtikolovi  a Jana Šrámková, držitelka Ceny Jiřího Ortena pro talenty do třiceti let, je hojdána za každou svou knížku, loňské Zázemí nevyjímaje. Přesto nepochybuji, že jejich stížnost je založená na reálných zážitcích a pozorování, jenže je tak banální, že nemá smysl se o něm bavit. Předložené výtky mi už tehdy v celku, natož nyní v několikařádkovém souhrnu, vyšly jako dětský nářek nad rozvázanou tkaničkou.

Bez kvanta omáčky uveřejnilo trio spisovatelů v Respektu toto: „1. Velký román: Nesdílíme volání po velkém románu. Víme, že (dobová) okolnost velký román učinila nemožným. 2. Osobnost: Nesdílíme ani touhu po velké autorské či kritické osobnosti. Co bychom si právě v literatuře počali s velikánem? 3. Aktuálnost: Nás tedy netrápí, že u nás stále neexistují romány, naše životy jsou všemožnou aktualitou zploštělé. 4. Angažovanost: Nezdůrazňujeme. Ovšem velmi obtížně hledáme způsob, jak se smysluplně zapojit. 5. Ideologie: Distancujeme se, v našich fikčních světech je máloco jednoznačné. 6. Společnost: Odmítáme zapouzdření autorů, věříme ve společenství lidí a slov. Psaní je osamělá činnost. 7. Ceny:  Je každopádně těžké cokoli o tom zjistit. 8. Reflexe literatury: Vážíme si myšlení o literatuře, protože o ní sami neustále přemýšlíme. 9. Poezie a próza: Přemýšlíme nad tím. 10. Žánrová literatura: Odmítáme předpoklad, že všeobecná srozumitelnost je v případě knihy ctností, naší ambicí je svědčit o světě. 11. Ženská literatura: Nechť je předmětem jiné debaty. 12. Psaní: Rádi bychom nakonec zdůraznili, že psaní není literatura.“

Ať to čtu, jak to čtu, je to obhajoba průměrnosti a kupa samozřejmostí, které si v sousedském postavení protiřečí. Sebevědomí si autoři dodávají výrokovou fintou „víme, že“, čili o tom s námi nediskutujte (ačkoli „máloco je jednoznačné“…). Zápal autorů pro svou věc je sice sympatický, nejde ale přehlédnout, že ani nevědí, co vlastně sepsali. Jakékoli žánrové zařazení textu ve facebookových debatách, na něž jsem dohlédl, negovali. Konečně sami ho začali větou „tento text není manifestem“, aniž dodali, čím jiným je než „pokusem“, takže se nikdo nemůže divit čtenářskému zmatení.

Generace Listopadu 89 přestává rozumět mládeži

Na text nejprve reagovali kritici Lidových novin Jiří Peňás a Josef Chuchma 5. ledna v rozhlasové relaci Názory a argumenty. Byl to veskrze komický výstup přeříkání, zapomínání jmen, hovoru o politice namísto o kultuře a "fotrovským" vymezením vůči mladší generaci. Tedy zobecněním na úrovni tria z Respektu: „My, generace Listopadu 89 přestáváme rozumět naší mládeži.“ – „Ocitl jsem se na půdě, o níž jsem netušil, že existuje.“ – „Stojí vůči nám ve větší či menší opozici.“ – „A říkají: my už nemůžeme psát velké příběhy, protože celý svět je fragmentarizovaný. Je to alibi.“

Poslední citát jsou Peňásova slova a 12 odstavců hodnotí přesně. Podstatný je ale předvedený svár. Jedni tvrdí: nikdo to nesvede napsat (ve významu my to nesvedeme), druzí vetují: vymlouváte se, protože jste líná generace (ve významu neznáme nikoho, kdo by s vámi nesouhlasil). Je v tom rybník humoru, ale obávám se, že navenek tato vystoupení musí působit jako kříž bez Ježíše.

Nejčastěji se k textu z Respektu vyjádřila redakce literárního obtýdeníku Tvar. Necitujme z drobností, stačí poznamenat, že 12 odstavců funguje tak, jak si jeho autoři asi přáli: text je užíván coby podpora recenzních tvrzení a závěrů (pomáhá si jím například Petr Fiala v recenzi na román Ang Liové Čarovná zahrada). První ucelenou reakci sepsal původem kladenský básník Kamil Bouška článkem 7 tezí proti 12 odstavcům, vyšla v posledním lednovém týdnu. Jak je vidět už z názvu, Bouška neodolal číselnému souboji, čímž přistoupil na rozcuchané vidění světa autorů původního textu. Projevilo se sklony k unikavému žvanění.

V základech má ale Bouška pravdu (a jak ji nemít, když je Respektu snadné oponovat): „1. Žádný anachronismus v literatuře neexistuje. Očekávat velký román nebo velkou báseň je plným právem kritiků. 2. Velká osobnost jistě netvoří vždy velké dílo, mohla by ale svými nároky prospět. Co s literaturou bez velikánů? 3. Svět je aktuální, protože je přítomný. 4. Co znamená angažovat se psaním? Chtít vidět jak. 5. Přihlásit se k určité ideologii je redukcí sebe sama. 6. Pokud spisovatelům dělá starosti stav spisovatelských organizací, nechť se pokoušejí tento stav aktivně měnit. 7. Fragment umlčuje. Jsem pro totalitu proti fragmentu.“ Opět jsou to jednoduché postřehy (byť s posledním nesouhlasím: fragment zachycuje), ale je zjevně nutné občas je zopakovat.

Neumíme to napsat jinak, tak jsme to napsali špatně

Jana Šrámková, nejakčnější z autorského tria, na Boušku reagovala dvakrát. Nejprve poslední lednový den v rozhovoru pro Portál české literatury, nazvaný povzdechem z rozhovoru: „Recenzovat prózu si troufne každý.“ Proč by ne? A dodávám, vyberte si. Buď je potíž, že recenzí vychází málo, protože knihy nerecenzuje nikdo, jak se běžně skuhrá, anebo bude a může recenzovat kdokoli. Šrámková v tomto rozhovoru Bouškovy argumenty v krátké odpovědi stroze a drze odmítla tvrzením, že je to básník, a básníci jsou přece zvyklí mluvit. Já bych chtěla slyšet nějakého prozaika. Na takovou logiku lze opáčit jen tolik, že básník reagoval dřív než prozaik, jelikož napsat báseň je rychlejší než novelu.

Možná se pak Šrámkova za svá slova zastyděla, protože další reakci na Boušku pojala šířeji. Koncem února uveřejnila opět v Tvaru dlouhý článek, nazvaný Vůbec si nemyslím, že by to bylo tak zlé. Těžko říct, nač si tedy stěžovala, ale jde jistě o nejkomičtější příspěvek série. Až z něj se konečně dovídáme, co měl článek z Respektu být zač: „Odstavce jsou textem jiného žánru a na jiné téma. Jsou komentářem k literárnímu provozu. Deklaruje, že mu jde o otevření diskuse, která v české próze chybí, i proto jsou jeho témata rozmanitá, formulace jednoznačné, proto není dlouhým vyčerpávajícím argumentovaným textem.“ Čili znovu omluva: neumíme to napsat jinak, tak jsme to napsali špatně.

Zaujala mě ještě Šrámkové argumentace k tématu „velký román“: „Ze všech 12 odstavců došel zatím nejvýraznější odezvy ten první o velkém románu. Žádná kodifikovaná definice velkého románu pravděpodobně neexistuje. Pořád chybí definice. Požadavek velkého románu, jak ho řeší 12 odstavců, vnášejí do hry kritici, nikoli autoři.“ Bodejť by téma velikosti nevzbudilo zájem, vždyť nikdo nechce být prťavý. Ostatně patrně není náhoda, že z oněch 12 odstavců je první zrovna ten o velikášství.

Jinak je Šrámkové argumentace opět navýsost logická: v prosinci se podepíše pod tvrzení o zbytnosti velké kritické osobnosti, v únoru už by někdo, totiž právě kritik, měl jasně říct, co je to velký román. Nejenže se tu přiznává, že o kritice autorka neví nic, ale též že spojení „ženské psaní“ možná není takový pleonasmus, jak stojí – a myslel jsem, že jako jediný postřeh správně – ve 12 odstavcích o próze. Prý Tvar chystá k tématu další články. Tak jen vydržet, třeba se ještě dovíme, že literatura je psaní.