Evropští reformisté: Já vám to říkal

V Bratislavě proběhl první summit EU po brexitu. Protože Británie je stále členem EU a evropští lídři se chtěli bavit bez ní, šlo oficiálně o summit neformální. Dali najevo, že takových summitů bude víc a že se budou konat v různých městech Unie v rámci „debruselizace“ – zjistili, že Brusel má špatnou image: co summit, to krize. Což je legrační vzhledem k tomu, že před časem se summity začaly dělat častěji v Bruselu, jelikož summity v různých zemích měly špatnou image: premiéři si létají po hradech a zámcích, a obyčejný člověk to platí. Takže se kruh uzavřel. Člověku by až bylo Bruselanů líto.

Účelem summitu bylo dát Evropanům ujištění, že i po hlasování Britů o odchodu je Unie tu a má se k světu. Bezbarvost závěrečného výstupu přesně vystihl premiér Sobotka. „Máme návrh cestovní mapy konkrétních kroků pro posílení důvěry občanů ve fungování EU,“ napsal na Twitteru. „Mapa obsahuje i to, co jsem jako český premiér dlouhodobě prosazoval: zpřísnění vstupu do EU, posílení spolupráce v obraně a posílení hospodářského růstu.“ Je v tom všechno, co o summitu potřebujete vědět. Usiloval někdy někde nějaký politický lídr o oslabení hospodářského růstu? Ne. Lze si v letech migrační krize představit úřadujícího premiéra volajícího po uvolnění vstupu na území EU? Ne. A o zhoubném potenciálu expanze Unie do obrany už jsem psal. Však taky země, jež jsou jako jediné nuceny myslet na obranu vlastního území, Polsko a Pobaltí, nejsou nijak nadšené.

Ze vzájemného veřejného ujišťování o jednotě se vydělili italský premiér Renzi, zjevně nespokojen, že žádné nové velké přerozdělování peněz není na obzoru, a maďarský premiér Orbán, který přístup k migraci označil za sebevražedný. V Bruselu si nemohou stěžovat – je to přesně tolik disentu, aby se na něj dalo ukázat se slovy: Hle, máme demokracii.

Jistou míru vzruchu přineslo to, že agendu summitu připravoval prezident Evropské rady Donald Tusk (samozřejmě ve spolupráci s kancléřkou Merkelovou), avšak předseda Evropské komise Juncker dal najevo, že se nehodlá je tak nechat vytlačit do nepolitické role výkonného šéfa byrokracie, a překvapil Tuska předložením vlastní „mapy“ legislativních priorit Komise.

Při úmorném čtení summitových dokumentů si lze vzpomenout na charakteristiku situace vlád v éře „vzpoury davů“ z knihy Martina Gurriho, o níž jsem v Echu psal: „Vláda dnes zoufale touží, aby bylo vidět, že dělá něco – cokoliv –, co pomůže, a získat uznání za dobré úmysly. Její intervence neznají hranice, ale ani spektakulární výsledky. Volení činitelé jsou si vědomi, že veřejnost je na pochodu, a strachují se důsledků. Jejich hlavní ambicí je přesvědčit nás, že cítí naši bolest, že přispěli drobnou částkou na naši oblíbenou kauzu, jen abychom je my, veřejnost, nechali v klidu přežít jejich volební období.“

Závazek zajistit do roku 2020 v hlavních populačních centrech wifi zdarma je přesně to cukrátko, jímž si bezradní strýčkové v Bruselu doufají koupit kooperaci rozjívených dětí – občanů, s nimiž si nevědí rady.

Opravdu těžké úkoly v Bratislavě odsunuli na později. O brexitu zatím moc není, co projednávat – Británie stále neaktivovala článek 50, což odpůrci brexitu vykládají jako důkaz bezradnosti. Lze to ovšem vykládat taky tak, že ti, kteří se jen třesou, aby mohli Británii za její opovážlivost vytrestat, a varují, co všechno Unie v jednáních nedopustí, zatím nemůžou nic, ale vůbec nic dělat.

Summit nepřinesl ani pokrok v otázce uprchlíků, které by Angela Merkelová mileráda rozdistribuovala po Evropě. V předsummitovém stanovisku visegrádské čtyřky se praví, že „migrační politika by měla být založena na principu flexibilní solidarity“. Je to vskutku roztomilý způsob, jak sdělit, že nepřevezmu ani uprchlíka.

Jestliže se nemluvilo o rozvádění se s Británií, nemluvilo se ani o jednom jeho aspektu, který neudělá radost ani nejskalnějším federalistům. Británie jakožto velká a bohatá země byla významným přispěvatelem do rozpočtu EU, v posledním roce druhým největším. Ty peníze budou chybět.

V posledním roce si také pozorovatel mohl všimnout, že Donald Tusk se snaží přinejmenším rétoricky vytyčit si vlastní roli ve stroji evropské integrace. Jakožto nově příchozí, vybaven trochu jinými zkušenostmi, si mohl dovolit vyslovovat nekonvenční myšlenky. Například že sen stále těsnější Evropy a evropského superstátu se vzdaluje. Že ho lidé nechtějí. Že jsou zmatení z toho, kde vlastně dnes sídlí moc. Že „více Evropy“, frenetická legislativní aktivita a převádění pravomocí na Brusel je nijak neuklidňuje. Že je třeba se nebát rozvíjení forem mezivládní spolupráce, neboť ty nejsou tímto jedem tolik nakaženy. Je otázka, nakolik se tato Tuskova rétorika kdy prosadila v nějakých konkrétních výsledcích. Provází ho pověst člověka vybraného Merkelovou, který má za úkol dělat práci pro Merkelovou.

Fakt je, že přinejmenším rétoricky Tusk není daleko od toho, co lze už nějaký ten rok slýchat od Aliance evropských konzervativců a reformistů (ECR). Je to uskupení, jež původně vzniklo v Evropském parlamentu, kde v roce 2009 jeho jádro vytvořili britští, čeští a polští konzervativní europoslanci, kteří vystoupili z Evropské lidové strany. Jeho osud, myslím, ukazuje fatálně naivní vyhodnocení podstaty evropských „demokratických“ institucí. V Evropském parlamentu nezáleží ani tak na tom, jak jste silní, jako spíš na tom, zda patříte do „hlavního proudu“. Nevládnou tam střídající se koalice, nýbrž kartel „proevropských stran“, jakási Národní fronta či opoziční smlouva. Čeští politici – včetně politiků ze stran, jež v české sněmovně nejsou silnější, než je ECR v europarlamentu – kroutili hlavami: jak jste mohli opustit evropské lidovce a vzdát se přístupu k moci?

Faktem je, že záměr – reformovat Unii – prozatím v britském případě dopadl rezignací a vystoupením. Aliance mezitím nabrala členy a partnery v několika dalších zemích EU i mimo ni, v celém evropském okolí. Je dobře situována pro situaci, kdy bude Unie hledat nějaké formy „kontinentálního partnerství“ či vícerychlostní Evropy, o nichž se mluví. Není dobře situována pro další zastřešování politiků z členských zemí v Bruselu – z toho prostého důvodu, že Britové, nejvýraznější složka, odteď sledují jinou agendu.

Na pražském setkání Aliance zaznívaly zajímavé myšlenky od zajímavých lidí. Kdo chtěl, mohl si motiv „já vám to říkal“ najít u mnoha témat (ne že by ho řečníci sami vyslovovali). Smutnou ironií je, že kdyby na myšlenky reformistů Evropa slyšela před pěti lety, mohla být dnes na lepším místě. S ECR spolupracovali europoslanci Alternativy pro Německo – té původní, založené profesory ekonomie. Německý a evropský establishment je ostrakizoval jako protofašisty. S tím výsledkem, že z AfD se stala populistická strana, která je dnes mnohem silnější a profesory ekonomie vytlačila. Já vám to říkal…