Mnichov připomíná, že historie zná kdyby
Vždycky na přelomu září a října si český národ připomíná své snad největší historické trauma. Hanebná Mnichovská dohoda, po níž následovala faktická kapitulace československé armády, se do našeho národního vědomí zapsala tak pevně, že i tři čtvrtě století po ní dosud intenzivně probíhají debaty, zda jsme se (ne)mohli a (ne)měli bránit, případně ubránit, resp. jak by vůbec probíhala hypotetická válka ČSR s Třetí říší.
Historických prací na toto téma u nás vzniklo více než dost, je však příznačné, že jejich drtivá většina prezentovala jen popis a hodnocení „předválečné“ situace, výsledek hypotetické války se zpravidla omezoval na jednu nebo dvě věty (a prakticky vždy ve smyslu, že jsme se ubránit nemohli). Ačkoli si téma Mnichova přímo říkalo i o zpracování v podobě alternativní historie, většina našich historiků (čest pár výjimkám) pouze opakovala známou větu, že „historie nezná kdyby“. (Otázka „A proč ne?“ je dost vyváděla z míry.)
Alternativní historie se tady chápala skoro výlučně jako „kulisa“ pro romány a povídky, nikoli jako vědecká metoda. Patrně jediná větší odborná práce na téma Mnichova, která tento přístup využila, byl Český sen od Oldřicha Knitla, i v jeho podání však válka skončila porážkou ČSR. Celá debata o Mnichovu se od základu změnila teprve roku 2007, kdy plzeňský spisovatel Jan Drnek vydal dnes již kultovní dílo Žáby v mlíku.
Gigantická, víc než 600 stran mající kniha nebyla románem, nýbrž čímsi, co by se dalo popsat jako „literatura fiktivního faktu“. Stylem obvyklým pro historické práce popisovala změněnou situaci na podzim 1938 a zejména „mnichovskou válku“, v níž se ČSR proti Třetí říši nakonec ubrání. Kniha měla obrovský úspěch a její autor pokračuje v psaní dalších textů, zkoumajících alternativní dějiny nejen naší země, ale celé střední Evropy.
Žáby v mlíku takříkajíc „protrhly hráz“ a posunuly alternativní historii do hlavního proudu, na čemž je hodně paradoxní, že Jan Drnek není historik vzděláním ani profesí. Přesto (nebo snad právě proto?) se mu podařilo zcela změnit úhel pohledu na alternativní (nebo, jak on sám říká, mystifikované) dějiny u nás. Na tomto místě je totiž nutno zdůraznit jednu nesmírně důležitou věc, a sice fakt, že česká historiografie kvůli lpění na pochybné zásadě „historie nezná kdyby“ povážlivě zaostala za vývojem v zahraničí.
Zejména v USA a Velké Británii se totiž alternativní historie už řadu let používá jako seriózní metoda pro zkoumání či popularizaci historie. Dávno nejde jen o „kulisu“ pro romány, jako je např. slavná Otčina od Roberta Harrise, jejíž filmová podoba se natáčela v Praze. Zcela běžně vycházejí odborné faktografické texty, které konstruují a popisují různé historické alternativy, podobně jako to činí Jan Drnek. Mezi nejpopulárnější knihy tohoto druhu patří i česky vydaný sborník alternativ druhé světové války Hitlerovy možnosti.
Anglofonní historici prostě už dávno pochopili, že alternativní historie má smysl a přínos i pro poznání „skutečné“ historie. Chceme-li totiž zkonstruovat věrohodnou historickou alternativu, musíme dobře znát reálnou historii a pochopit příčiny, následky a souvislosti. Pak se dá nalézt onen „bod zvratu“, který mohl způsobit jiné směřování dějin. Pochopení, proč se něco nestalo, zákonitě vede k pochopení, proč se stalo něco jiného.
Tvrzení „historie nezná kdyby“ (resp. lpění výhradně na popisu „skutečné“ historie) může mít až trochu nebezpečné následky. Odmítání možností „kdyby“ totiž může vést k přesvědčení, že historie se stala tak, jak se stala, protože se tak stát jaksi „měla“ či „musela“. Od toho už je jen krůček k fatalismu a představě o „předurčení“, která tak trochu zbavuje člověka odpovědnosti, protože nepřímo popírá význam svobodné volby.
Studium souvislostí a tvorba historických alternativ naopak vede k pochopení, že historie byla mnohdy silně ovlivněna rozhodnutími konkrétních výjimečných osobností, případně pouhými náhodami. Jeden příklad zahrnující oboje: Pokud by Winston Churchill během búrské či první světové války zahynul (a kvůli jeho dobrodružné povaze a sklonu riskovat se mu to mohlo stát snad stokrát), pak je prakticky jisté, že by průběh 20. století vypadal jinak a dnešní svět by byl asi hodně odlišný od toho, který známe.
Přínos Jana Drnka spočíval také v tom, že si jako první „troufnul“ předložit věrohodný scénář, v němž jsme se ubránili. Kniha Žáby v mlíku rozbila nemálo mýtů o Mnichovu, např. o údajné izolaci ČSR, statické obranné doktríně naší armády, zastaralosti našeho letectva, připravenosti a početní přesile Německa apod. Díky ní se na celé téma dalo pohlédnout bez řady předsudků, jež tady po léta deformovaly diskusi. Dnes už tvrzení, že se Československo mohlo na podzim 1938 nejen bránit, ale také ubránit, zaznívá stále hlasitěji.
Vychází i další původní české knihy z oblasti alternativní historie, mj. Co by stalo, kdyby… od Jana Bauera nebo Lepší dějiny Česka od Jiřího Macouna, připojila se rovněž Česká televize se seriálem Co by kdyby. Alternativní historie se tedy (konečně) i u nás stala seriózně pojímaným přístupem, jenž může přispět k lepšímu chápání minulosti a potom (a kvůli tomu přece historii většinou zkoumáme) k poučení do budoucnosti.
