Evropská armáda je utopie, která může ohrozit naši bezpečnost

Uprchlická krize dostává Evropu, resp. Evropskou unii a její členské země do situace, ve které zjevně neexistuje nějaké snadné a rychlé řešení. Kroky, které se přijímají či navrhují, nezřídka působí zoufale, protože takové leckdy opravdu jsou. Jiné návrhy působí na první pohled velmi racionálně, ovšem podrobnější analýza je také hodně problematizuje. Týká se to třeba nápadu, aby hranice EU hlídala jakási „evropská armáda“.

Vojenská ostraha hranic EU před ilegální imigrací představuje téma, kde se trochu překvapivě a paradoxně mohou shodnout jinak diametrálně odlišné politické tábory. Prosazuje to totiž jak tzv. euroskeptická pravice (ačkoliv je toto označení velmi zavádějící), tak zastánci evropského federalismu z řad liberálů a levice. Jako zcela nezávazná politická proklamace to určitě působí velmi líbivě, bohužel ale prakticky vždycky chybí nějaké konkrétnější představy o tom, jak by ona hypotetická „evropská armáda“ měla vlastně vypadat.

Není bez zajímavosti, že podobné projekty mají delší historii, než by se mohlo zdát. Již v roce 1950 se začala rodit koncepce Evropského obranného společenství (EOS), v jehož rámci měly vzniknout integrované ozbrojené síly Francie, Západního Německa, Itálie a Beneluxu, celkem disponující zhruba 43 divizemi a velitelsky podřízené NATO. Smlouva byla podepsána v roce 1952, nikdy však nevstoupila v platnost kvůli odmítnutí ve francouzském parlamentu. Obranu Evropy tak nadále zajišťovaly pouze národní armády.

Coby nejdůležitější mezinárodní bezpečnostní struktura západního světa se etablovalo NATO, které potom začalo formovat své jednotky rychlé reakce. Ty však nepředstavují nějakou trvale připravenou sílu, protože jde o jednotky, které mohou v případě potřeby poskytnout jednotlivé členské země. Podobně fungují i tzv. bojové skupiny Evropské unie, která také začala usilovat o svůj podíl na zajišťování bezpečnosti starého kontinentu.

Pod vlajkou EU již proběhla a pořád probíhá celá řada operací, které mají vesměs humanitární a mírový charakter, např. mise na Balkáně či hlídkování proti pirátům. V tomto smyslu zjevně EU nemá (zatím) ambice srovnatelné s Aliancí, která provádí i výslovně bojové operace. Aniž bychom teď hodnotili politickou správnost operací NATO, faktem je, že povaha obou struktur je naprosto odlišná, což se logicky odráží i v jejich misích.

Je však třeba si uvědomit jednu zásadní věc. Veškeré výše zmíněné operace a jednotky NATO a EU mají dočasný, resp. úkolový („ad hoc“) charakter. Nejde o cosi, co by bylo utvořeno tak, aby to v takové podobě zůstalo coby trvalá ozbrojená síla. Ve skutečnosti existuje na světě jen málo „mezinárodních armád“ permanentního charakteru, a když existují, jedná se vždy o státy sobě výjimečně blízké. Lze uvést pobaltské republiky s velice těsně propojenými ozbrojenými silami či Benelux, který má společné námořnictvo.

Na tomto místě se také hodí připomenout plány spolupráce ozbrojených sil České a Slovenské republiky. Mluví se o společném stíhacím či dopravním letectvu, popř. společné dělostřelecké jednotce. Tyto plány mají bohužel jednu vadu. Politici je opakovaně s velkou slávou vyhlašují a ujišťuji, že tentokrát už to určitě klapne, realita je však jaksi odlišná. Navzdory proklamacím premiérů Sobotky a Fica se v tomto smyslu děje pořád málo.

Z nedávné doby si zaslouží zmínku projekt společných ozbrojených sil Arabské ligy, který má ale fakticky spíš charakter „sunnitského četnictva“, které by mělo vzdorovat vlivu Íránu, popř. radikálních islamistů. Bez ohledu na skutečnou povahu a účel tohoto nápadu však panují mezi odborníky značné pochybnosti o jeho realizaci, a to politické i vojensko-technické. A totéž lze konstatovat také o líbivé vizi „evropské armády“.

Veřejnost si totiž někdy neuvědomuje, s jak obrovským úsilím jsou vždy spojeny mezinárodní vojenské operace či formování jednotek pod vlajkou NATO či EU. Jakkoli se politici neustále zaklínají „Evropou“, stále platí, že každý stát má své národní zájmy a bude je prosazovat. Lze tady odcitovat jeden vynikající výrok: „Slovo Evropa jsem slýchal nejčastěji od politiků, kteří žádali pro svou zemi něco, co by se neodvážili žádat vlastním jménem!“ A to platí dnes stejně jako v době, kdy to prohlásil Otto von Bismarck.

Kdo by vlastně měl „evropské armádě“ velet? Evropská komise? Evropský parlament? Už jen představa, jak se tyto zoufale nepružné instituce snaží v krizové situaci dohodnout na nasazení společných ozbrojených sil, svádí k napsání scénáře pro nějakou komedii. Těžko lze očekávat, že by vznikla shoda na něčem jiném než na mírových či humanitárních operacích, a to ještě ne vždy, protože i zde by se mohly projevit různé národní zájmy.

Obrovský problém by představovala také technika, resp. standardizace a logistika v „evropské armádě“. Přestože v západních zemích existuje (hlavně díky snaze NATO) spousta užitečných standardů, např. co se týče komunikace, munice nebo paliva, pořád platí, že je nutno zlepšovat onu známou „interoperabilitu“, tj. schopnost působení se spojenci. Někdo by tu mohl ironicky podotknout, že to kdysi měla daleko jednodušší Varšavská smlouva, protože v ní se (až na pár výjimek) všechno podřizovalo předpisům z Moskvy.

Ponechejme stranou i poznámky, že některé nápady, které někdy přichází z Bruselu, by mohly těm moskevským celkem zdatně konkurovat. Je každopádně vysoce pravděpodobné, že kdyby se EU snažila o standardizaci vojenských záležitostí způsobem, který obvykle aplikuje na věci a procesy denní potřeby, tak by nejspíše dokázala hypotetickou „evropskou armádu“ dostat do nefunkčního stavu lépe než jakýkoli protivník. Ačkoli si někteří úředníci asi myslí opak, válka je o něco náročnější záležitost než třeba pomazánkové máslo.

Státy EU by se měly na prvním místě věnovat rozvoji národních ozbrojených sil, neboť v řadě oborů už začínají povážlivě ztrácet. O obraně Evropy se stále mluví, avšak ve skutečnosti trvá závislost na USA, resp. jejich ochotě suplovat to, o co by se Evropa konečně mohla více starat sama. Nebo se bude opět opakovat scénář, kdy americká vojenská síla řeší problémy, do nichž dostala Evropu její vlastní slabost a krátkozrakost?

Pokud by tu byl zájem zformovat nějaké trvalé společné kapacity, pak inspiraci nabízí NATO, s jehož znaky fungují letky radiolokačních letounů E-3 AWACS a transportních letounů C-17 Globemaster III. A obojí se velmi osvědčilo. Evropské země by proto mohly zkusit vybudovat např. letku tankovacích strojů, která by byla k dispozici členským státům, pokud by o takovou podporu požádaly, případně by se mohla také pronajímat.

Vrátíme-li se ještě k tématu ochrany hranic, pak stále platí, že území každého státu má chránit zejména jeho vlastní armáda. A na obranu vnějších hranic Schengenského prostoru by se jistě mohla dohodnout jakási dočasná mezinárodní operace. Vize trvalé „evropské armády“ je však utopií, která by s pravděpodobností hraničící s jistotou nemohla fungovat. Bezpečnost Evropy by spíše ohrožovala, nikoli zajišťovala. Měli bychom si znovu připomenout starou poučku, že naším největším nepřítelem jsme někdy my sami.