Milí liberálové, smiřte se s tím. Budoucnost už není, co bývala

Milí liberálové, smiřte se s tím. Budoucnost už není, co bývala 1
Komentáře

Ondřej Štindl

Pokud by si sociální demokracie před prezidentskými volbami musela vybírat mezi Michalem Horáčkem a Milošem Zemanem, podpořila by současného prezidenta – bez ohledu na jeho národně konzervativní tendence, které prý ČSSD nejsou blízké. V Otázkách Václava Moravce to oznámil stranický předseda a premiér Bohuslav Sobotka. Stejný Bohuslav Sobotka, který nedávno oznámil, že se jeho strana chce ucházet o mladé a liberální městské voliče, respektive tu jejich část, jež inklinuje k zeleným a pirátům, stejný Bohuslav Sobotka, kterého ve státní svátek vyzval Petr Pithart v hojně citovaném projevu k větší odvaze, stejný Bohuslav Sobotka, k němuž část veřejnosti upíná svoje naděje jako k jedinému relevantnímu politikovi, který je schopný postavit se Miloši Zemanovi a Andreji Babišovi. Teď tedy nasypal další hrstku soli do jejich ran (poté, co se připojil k poníženému prohlášení ústavních činitelů k Číně a z vlády vyhodil oblíbeného ministra liberální levice Jiřího Dienstbiera).

Taky to má těžké, Bohuslav Sobotka. K roli praporečníka nadějí liberálního voličstva se dostal jak Pilát do kréda, tak nějak na ni zbyl. Z pohledu reálpolitiky mu nic jiného než slovní vstřícnost vůči Zemanovi nezbývá. Značná část činitelů, členstva i voličů za prezidentem stojí. Předseda ČSSD jistě nepotřebuje, aby mezi ním a Zemanem začala před sněmovními volbami otevřená válka, která by v ten nejméně vhodný okamžik posílila vnitřní tenze v ČSSD. A navíc, přízeň levicově liberálního voličstva možná není ten typ kořisti, kvůli níž by stálo za to moc riskovat. Sobotku budou volit – alespoň z větší části – tak jako tak. Kdo jiný jim zbývá? A vývoj ve světě v letošním roce mohl dost nabourat představu, že je tahle voličská skupina jednoznačně perspektivní. A liberálové – napravo i nalevo – by si to měli uvědomit a přizpůsobit tomu svoje politické působení. Nemusí to pro ně být vůbec jednoduché.

V předvečer amerických prezidentských voleb zavtipkoval známý televizní bavič John Oliver o tom, že by je mohli rozhodnout lidé z budoucnosti. Samozřejmě by je rozhodli ve prospěch Hillary Clintonové, protože budoucnost přece patří liberálům – je to nade všechnu pochybnost. A chování liberálů jako by na tomhle třeba nevysloveném předpokladu bylo založené. Možná nejsou ta nejpočetnější skupina ve společnosti, rozhodně jsou ale ta nejpokročilejší, jsou lidé zítřka, stačí jenom počkat, než zbytek dospěje na úroveň jejich poznání, trpělivě mu to vysvětlovat či ho k tomu dokopat.

Jestli ale vývoj v západním světě v posledních měsících něco srozumitelně vyjadřuje, pak to, že nevyhnutelnost pokroku v té podobě, jak ho chápou liberálové, je iluze. Může to pro ně být – opět napravo i nalevo – užitečné zjištění. Třeba díky němu pochopí, že asi nestačí navzájem si gratulovat k vlastní pokrokovosti a krátit si sbíráním lajků dlouhou chvíli do doby, kdy neosobní síla pokroku zajistí jejich historické vítězství. Ti Zemanovi národní konzervativci mohou být „lidmi budoucnosti“ stejně dobře jako trendů znalí městští liberálové, nic rozhodnuto není. Neexistuje správná strana historie, na niž je možné se dostat přijetím a neustálým opakováním pár liberálních pouček. Historie se může stočit, kam se jí zamane, nikomu nic nedluží. A liberálové v politickém zápase nemají nějaký bonus pro zaručeného budoucího vítěze. Asi by pro ně proto bylo lepší se do něj zapojit s plným nasazením, zkusit na sebe třeba klást nějaké nároky a nově si seřadit priority – udělat si dobře asi není ta nejdůležitější věc na světě. Bohuslav Sobotka jim to naznačil docela jasně – nejste ta nejúžasnější partie, nebudu riskovat jenom proto, abych získal vaši přízeň, za to nestojíte. Někdejší lidé budoucnosti se budou muset srovnat s tím, že budoucnost už není, co bývala.