Nice, Turecko... Tak se nám zas rozběhly dějiny

Okurková sezóna letos možná vůbec nepřijde. Strašný útok v Nice. Nepovedený převrat v Turecku a jeho drakonické důsledky. Něco se ve světě děje. Na některé pozorovatele z Česka to zjevně působí jako smršť událostí, pro niž by se těžko hledala historická paralela. „‘Konečně by se ty dějiny mohly zpomalit,‘ poslal mi kolega SMS v pátek večer, když jsme si mysleli, že se blíží konec naší uzávěrky a z agentur vyskočila zpráva, že v Turecku zřejmě probíhá puč. Přitom jen pár hodin předtím jsme se snažili vstřebat tragické následky krvavého teroristického útoku, který se odehrál v jihofrancouzském městě Nice,“ začal šéfredaktor Respektu Erik Tabery editorial včerejšího vydání týdeníku. Jako jistým způsobem dějinně unikátní popisuje dnešní současnou situaci v článku pro Hospodářské noviny hojně čtený sociolog Stanislav Biler. „Málo postav minulosti přitom například muselo a dokázalo – víceméně – vyřešit tak neuvěřitelné výzvy, jako je zhroucení Řecka, hrozící rozpad jednotné měny nebo uprchlická krize nebývalých rozměrů. Angela Merkelová to dokázala...“ 

Tomu pocitu, že se děje cosi mimořádného a k něčemu možná ještě vážnějšímu se schyluje, se dá docela dobře rozumět, v nějaké míře ho v zemích dnešního Západu sdílí prakticky každý. Ten skutečný problém ale není v enormnosti těch „výzev“, v nedávné i vzdálenější evropské historii se dá najít skutečně mnoho vážnějších a zásadněji ohrožujících kalamit, než jsou ty dnešní. Svět se v tomhle nemění, měníme se tak nanejvýš my – Zápaďané, dá-li se to tak říct.

Možná jsme si navykli považovat za normu něco, co se normě naopak vymyká – svět, ve kterém je prakticky minimalizováno vnější ohrožení. Samozřejmě to není tak, že by životy všech lidí v dnešní Evropě byly procházkou růžovým sadem, ale akutní hrozbu nějaké širší, třeba celospolečenské katastrofy, nemá většina lidí důvod vnímat. Dá se celkem spolehnout na to, že i další den i za týden poteče voda, bude fungovat zásobování, nad městem nebudou houkat sirény (s výjimkou první středy v měsíci). V tomhle ohledu jsme šťastní lidé, jenomže tohle štěstí může mít i nějakou odvrácenou stranu.

Známý americký evoluční psycholog Jonathan Haidt nedávno publikoval článek na poslední dobou často diskutované téma střetu mezi nacionalisty a globalisty, elitami. „Státy se, zdá se, pohybují dvěma směry, podél dvou os. Nejprve, když se industrializují, opouštějí 'tradiční hodnoty', v nichž jsou důležité rituály, náboženství a podřízenost autoritě, a posouvají se k 'sekulárně racionálním' hodnotám, jež jsou otevřenější změně, pokroku a sociálnímu inženýrství založenému na racionální úvaze. Za druhé, jak bohatnou a víc občanů se přesouvá do sektoru služeb, opouštějí společnosti 'hodnoty přežití', které kladou důraz na ekonomickou a fyzickou bezpečnost, již člověku může poskytnout, rodina, kmen a další místní společenství, směrem k 'sebevyjádření' a hodnotám emancipačním, jež zdůrazňují individuální práva a jejich ochranu – ne jen pro sebe, ale principiálně pro všechny.“   

Útok v Nice byl děsivý, události v Turecku, mohou nepříznivě ovlivnit další vývoj na kontinentu. Neznamená to ale nějak dramaticky „více dějin“, nanejvýš se blíží limit toho, co může unést společnost, v níž atrofovaly hodnoty přežití, protože nebyl důvod je moc pěstovat. Evropanům nehrozí hrozby unikátní velikosti a dosahu, spíš to, že se jejich životy přiblíží tomu, v čem byli zvyklí žít předkové a v čem dnes žije většina lidí na světě. Skeptik vidí přicházet katastrofu, protože „rozmazlený“ Západ má práh bolesti nastavený nesmyslně nízko, zapomenuté umění přežívat si už neosvojí. Třeba se prostě podceňujeme.