Tibet a Tchaj-wan. Zemanův velký omyl
1
Prezident Miloš Zeman na závěr své návštěvy Číny prohlásil, že Česká republika uznává územní celistvost nejlidnatější země světa včetně Tibetu a Tchaj-wanu. Pokud je to pravda, znamenalo by to, že prezident republiky porušuje mezinárodní závazky České republiky, byť pouze verbálně.
Čtěte také: Tibet a Tchaj-wan Čína jsou. Zeman ujistil Peking
Tibet byl anektován Čínskou lidovou republikou v roce 1950 a k připojení území Tibetu k Číně tedy došlo na základě použití síly. Na tomto faktu nic nemění skutečnost, že bylo toto území do roku 1912 pod omezenou suverenitou Číny, ani to, že se jednalo o státní útvar s tmářským a v podstatě středověkým režimem.
Česká republika, která je právním nástupcem Československa, je stále vázána platnou mezinárodní smlouvou z roku 1928, označovanou jako Briand-Kelloggův pakt, ve kterém Československo prohlásilo, že odsuzuje válku jako prostředek k řešení mezinárodních sporů.
Ještě významnější mezinárodněprávní závazek České republiky plyne z Charty OSN. Československo bylo od roku 1945 jedním ze zakládajících členů OSN s tím, že v roce 1993 se stala členem OSN Česká republika, jakožto nástupnický stát. Článek 2, odst. 4. Charty OSN stanoví, že všichni členové (tedy i Čína) se vystříhají ve svých mezinárodních stycích použití násilí ať proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu. Stejně tak Mezinárodní soudní dvůr v případu Nikaragua proti Spojeným státům Americkým konstatoval, že zákaz použití síly je součástí mezinárodního obyčejového práva.
Anexe Tibetu je zcela jistě v rozporu s Briand-Kelloggovým paktem, Chartou OSN i mezinárodním obyčejovým právem. Pokud by Česká republika takovou anexi schvalovala, porušovala by tím své mezinárodní závazky. Anexe je navíc považována mezinárodním právem za agresi, která je podle českého trestního zákoníku považována za zločin proti míru. To samozřejmě neznamená, že Česká republika musí uznávat tibetskou exilovou vládu, kterou ostatně neuznává žádný stát světa.
Právně složitější je otázka Tchaj-wanu. Tchaj-wan, který se označuje za Čínskou republiku, vykazuje všechny znaky suverénního státu, i když ho za suverénní stát uznává naprosté minimum zemí. Důvodem není pouze tlak Čínské lidové republiky, ale i způsob ustavení této entity, který připomíná odtržení. Mezinárodní právo neupravuje právo na odtržení, ale ani odtržení nesankcionuje. Tento stav však musí uznat mezinárodní společenství.
Mezinárodní společenství odtržení uzná v případě, že odtržené území získá dostatečnou nezávislosti, ovládá své území efektivně a s takovou mírou stálosti, že již není pravděpodobný návrat původního suveréna. Mezinárodní právo vyžaduje pro legitimitu secese většinou uznání původním státem, od kterého se území odtrhlo. Toto uznání je však považováno za potvrzení již dříve získané svrchovanosti a může být nahrazeno všeobecným konsenzem mezinárodního společenství o uznání státu.
Problematické však je, že Tchaj-wan se nepovažuje za odtržené území, ale za stát reprezentující celou Čínu a nárokuje si území Čínské lidové republiky, Mongolska a Bhútánského království, části území Ruska, Tádžikistánu, Afghánistánu, Pákistánu, Indie, Barmy a Japonska.
Považovat Tchaj-wan za součást Čínské lidové republiky tedy sice neodpovídá realitě, ale má určité mezinárodněprávní zdůvodnění. Na druhou stranu je skutečností, že Tchaj-wan, resp. Čínská republika byla zakládajícím členem OSN a byla také stálým členem Rady bezpečnosti, a to i poté, co skončila čínská občanská válka vítězstvím Komunistické strany Číny. Toto členství jí zůstalo i po prohře v občanské válce. To se však změnilo v roce 1971, kdy se stálým členem Rady bezpečnosti stala namísto Tchaj-wanu Čínská lidová republika.
Pokud tedy informace, které se objevily v tisku, odpovídají realitě, je znepokojivé, pokud prezident, který reprezentuje Českou republiku navenek, zpochybňuje naše mezinárodní závazky, což může ohrozit postavení České republiky jako seriózního člena světového společenství.
